Smutno je mi ze všeho, ze všeho, ach, ze všeho, jak by jinak ani u mě nikdy být už nemělo… Splín jako pojem označující určitou náladu má v evropském kulturně-společenském prostoru i v samotné literatuře dlouhou a bohatou tradici. A pilně ji rozvíjeli i čeští básníci.
Nadpisem nemyslíme nějakou zajímavou historku z návštěvy našeho prvního prezidenta v domácnosti Antonína Sovy. V předvečer státního svátku se podíváme na literární zpracování Tomáše Garrigue v jedné Sovově básni.
Poezie, to je sám úžas a ustrnutí nad nesamozřejmostí našich chvilek tady na světe. Snad i proto k Vánocům, jednomu z nejkrásnějších období roku, hezky ladí slůvka jako „poezie“ nebo „poetický“. Aby nešlo jen o přenesený význam, vybral jsem pro vás několik básniček o Vánocích z pera českých básníků.
Jaro, životodárné období a věčný zdroj umělecké inspirace nejen básníků. Jarní básně tvoří opravdu početnou skupinku v díle Antonína Sovy a jaro se stalo ve 20. letech 20. století doslova životní konstantou Sovy básníka i člověka.
Nakladatelství Host vydalo v rámci edice Česká knižnice soubor pěti knih poezie Antonína Sovy. Čtenářům se dostávají do rukou sbírky, které vznikaly v rozmezí let 1891 až 1906. Tedy v dynamické době přelomu století. V době střídání, plodné koexistence i secesní syntézy uměleckých stylů jako realismus, impresionismus, dekadence nebo symbolismus.
