Smutno je mi ze všeho, ze všeho, ach, ze všeho, jak by jinak ani u mě nikdy být už nemělo… Splín jako pojem označující určitou náladu má v evropském kulturně-společenském prostoru i v samotné literatuře dlouhou a bohatou tradici. A pilně ji rozvíjeli i čeští básníci.
Nadpisem nemyslíme nějakou zajímavou historku z návštěvy našeho prvního prezidenta v domácnosti Antonína Sovy. V předvečer státního svátku se podíváme na literární zpracování Tomáše Garrigue v jedné Sovově básni.
Čas utíká a nikdy se nezastaví. Lidé a generace zacházejí. Ale skutečné dílo zůstává. A v něm a s ním jeho tvůrce. Sovovy verše i po více jak 100 letech stále zní a rezonují v každém citlivém člověku, který je k sobě nechá promluvit.
Poezie, to je sám úžas a ustrnutí nad nesamozřejmostí našich chvilek tady na světe. Snad i proto k Vánocům, jednomu z nejkrásnějších období roku, hezky ladí slůvka jako „poezie“ nebo „poetický“. Aby nešlo jen o přenesený význam, vybral jsem pro vás několik básniček o Vánocích z pera českých básníků.
