Já hledal studny bez dna na výších

Já hledal studny bez dna na výších.
Nejprostší ženy, zpěv jež ptačí měly
na místě řeči. Sfingy mlčící,
jež nad rozcestími tmou smutnou čněly,
přátele nejpřísnější, klečící
na našem svědomí, však líbající
rty naše, soucit, hrdě zpívající.
Chladící rosu v květu kališích.
Já hledal studny bez dna na výších.

Z velkoměstského osamění

Z nábřeží vane lkavé vody chlad.
Oh, léto nudné! dlouhé! vedro dusno!
Zdá ospale se voda kolébat, –
vše prázdné! zdlouhavé! vše trapně hnusné!

Mladé dívce

Jak doušek z hliněného džbánu prosta jsi,
jak slunce jas, kdy pad ti zlaté na vlasy,
a v očích tvých je říčky stříbro šedé,
jež za městem se vine
a mezi domky, olše v obzor dálný vede,
tak z brv tvých chladné proudy stříkají a stinné.
Vše kvete v tobě. Vůni cítit jetelů,
vše z modra, zeleně a z úbělu,
z moudrosti síně, ze stropu kde nízce visí
nad hlavy křídla bílých holubic,
kde čas jak ještě stál by, stál a stál,
medový bzukot drobným oknem hraje
skrz balzamíny... a tvá jemná líc
jak z pověr babiččiných stkána, z báje
a ze všeho, co nezpustošil žal...

Květen

Zem v bílém krajkoví vonících květů celá
do ticha hýčká se. Je polední čas líný.
Je plna zlatých skvrn silnice osamělá,
v ní slunce slévá se na žlutých pruzích hlíny.

Od lesa ku vsi zřím. Ráz kovadliny ztichnul
ve chvíli polední z kovárny před vesnicí,
vůz žádný nehrčel a vítr nezavzdychnul,
a zem je do dálky bez hlasu, němá, spící.

Slunce své napíná struny

Před jarem teplý den snivý,
svátek je v březnu slunný,
přes obzor do dálky sivý
slunce své napíná struny.

Prorvou jdem v rozjeté hlíně,
nad námi skály visí,
ve vlhkém hlubokém stíně
trochu již vůně se křísí.