Spleen aneb básníci v depresi

Smutno je mi ze všeho, ze všeho, ach, ze všeho,
jak by jinak ani u mě nikdy být už nemělo…

Jan z Wojkowicz

Mezera

Splín jako pojem označující určitou náladu má v evropském kulturně-společenském prostoru dlouhou a bohatou tradici, která sahá až do starověkého Řecka. Toto mezinárodní slovo najdeme proto i v českém prostředí, kde se začalo více objevovat koncem 19. století v literatuře, ale velmi brzy se rozšířilo do obecného povědomí.

Splín jako kulturní a literární fenomén

Vyjdeme-li z etymologické utvářenosti slova, zjistíme, že naše počeštěná podoba splín pochází z anglického slova spleen (← strf. esplen ← lat. splēn ← ř. splēn), které vedle původního významu slezina, označuje melancholickou sklíčenost, a to na základě antických a středověkých představ, že melancholie je způsobována onemocněním sleziny.

S vědomým omezením na novodobou historii tohoto pojmu, můžeme jeho frekventované užívání – společně s rostoucím výskytem jím označované nálady – sledovat od počátku 19. století v souvislosti s nástupem romantismu a jeho důrazem na citovost. Ta nacházela dobové a často také „módní“ vyjádření v pojmech a náladách, jakými byly např. světobol (weltschmerz), melancholie nebo nostalgie. Literární reflexi těchto nálad najdeme v dílech autorů jako G. G. Byron,P. B. Shelley, A. S. Puškin nebo M. J. Lermontov.

John-Atkinson-Grimshaw-London-1882

John Atkinson Grimshaw – Londýn, pohled na noční Heath Street, 1882

Ještě víc se splín dostává do popředí ve druhé polovině téhož století. V této době se v metropolích jako Paříž, Londýn nebo Vídeň rodí „moderní člověk“, vyznačující se intenzivnější senzibilitou a zesíleným sebe-vědomím. Výrazně se nyní problematizuje vztah člověka k okolnímu světu jako celku i k jeho dílčím složkám.

To, co dosud dávalo lidskému životu jeho horizont a smysl (národ, věda, náboženství), se nyní jeví jako iluzorní a nepravdivé. Člověk je nucen náhlednou skutečnost, jež ho obklopuje, i své místo v ní, novým způsobem. Logicky tak dochází k tomu, že hledá smyslotvorné konstanty svého bytí mimo reálný, všednodenní život. Obrací se například do svého nitra, k sobě samému a v dosud netušené míře analyzuje své pocity, ideály, životní cíle a jejich skutečnou realizaci.

Co tuto zvýšenou sebeanalýzu umožnilo a stalo se i jednou z jejích příčin, byl obecný hospodářský pokrok a zvýšení životní úrovně, které přinesly i středním vrstvám městské společnosti relativní blahobyt a nezávislost. Splín je proto v této době příznačně označován také jako nemoc „městského člověka“ či nemoc „moderní duše“.

Město

Město smutné v kraji studených, věčných mlh…
Jsou spleenem nemocni v tvých všichni chladných zdech!
Umdlení stíny plíží se v ulicích tichých… ve vleku Žití
smýkáni línými vlnami času svíjí se bledí nemocní tvoji –
Nudy holubi bílí zapadli na střechy města…

Město smutné v kraji duše mé pustém…
Na loži znavení zmírají nemocní tvoji,
a Radost nepřišla lék podat vysíleným,
a víno očekávání jemných nepodal jim Život.
Město mrtvé…
Zemřeli všichni spleenem nemocní v tvých zdech.

Karel Babánek: Vytržené listy (1896)

Moderní subjektivita se odráží v umění. V něm nyní převládají témata osamoceného individua a jeho duševního života; rodí se umělecké směry dekadence a symbolismus. Z nejznámějších uměleckých ztvárnění splínu a příbuzných nálad nutno připomenout aspoň Charlese Baudelaira a jeho Květy zla (1857), jejichž první oddíl nese název Splín a ideál, a taktéž Baudelairovy Malé básně v próze (1869), vydané původně pod názvem Pařížský splín. Tematizace splínu v umělecké produkci pak samozřejmě pokračuje a vrcholí na přelomu století.

Spleen

Když nízké nebe nám jak víko rakve tíží
na duchu štkajícím ve spáru dlouhé nudy,
a z dálky obzoru kol dokola k nám níží
den černý, smutnější nad noc a její trudy;

když země změněna jest vlhké na vězení,
kde Naděj krčí se jak netopýr a tmami
svým křídlem bázlivým naráží o sklepení,
si hlavu natlouká o spuchřelé kol trámy;

když hustý, dlouhý déšť své charé kapky snuje,
velkého žaláře tak mříže nápodobí,
když hnusných pavouků kol zástup poletuje,
by roztáh’ sítě své nad mozků našich koby:

Tu náhle rozlehne se divý poplach zvonů,
a děsné vytí jich to zalétá až k nebi,
jak duchů bez vlasti a bludných, v stálém honu,
roj vzdorný, zoufalý, jenž příšerně se šklebí.

Pohřební průvody bez bubnů, hudby zvolna
mou duší táhnou dál, co Naděj v slzí zdroji
a Úzkost zoufalá a despotická, bolná
vtkne černý prapor svůj v schýlenou lebku moji!

Charlese Baudelaire: Květy zla (1857)báseň přeložil Jaroslav Vrchlický

Edvard Munch - Melancholy 1894

Edvard Munch – Melancholie, 1894

Do českých zemí se slovo splín dostává postupně od poloviny 19. století. Jeden z prvních výskytů najdeme v epigramu Karla Havlíčka Borovského nazvaném Misantropský (kolem r. 1844). Dále pak například v románu ve verších Pan Vyšínský (1859) Gustava Pflegra Moravského, který byl výrazně inspirován Puškinovým Evženem Oněginem.

Misanthropský

Od čerta vás pro ten božský hněv
Ježíš koupil za všechnu svou krev,
Já však mním, když na mne přijde spleen,
Že bych za vás nedal trochu slin.

Karel Havlíček Borovský: Epigramy z let 1843-1845


Od doby té se v žádné společnosti
Víc neukáže celý masopust;
Proň nemá žádných více půvabností
Ten světa hlučný, klamný, stkvělý šust.
Jen hluboký žel v bolné hrudi hostí…
A ti, již lásku jeho k tanci znali,
Již ve spolku s ním často hodovali
Ve víru divém hlučné veselosti:
Teď nerozumí jeho zoufalosti,
A mní, že spleen snad moderní jej souží,
Či že mu podivinství v mozku krouží.

Gustav Pfleger Moravský: Pan Vyšínský (1858)

O intenzivnějším užívání tohoto pojmu v českém uměleckém kontextu můžeme ale hovořit až od počátku 90. let. Vpád splínu do české literatury souvisí především s orientací na francouzskou symbolistně-dekadentní poezii  a s vlastní tvorbou českých symbolistických a dekadentních autorů, zejména Jiřího Karáska ze Lvovic, Emanuela z Lešehradu, Otakara Auředníčka, Karla Babánka či Jana z Wojkowicz. Jednotliví autoři jdou ve své fascinaci splínem tak daleko, že vytvářejí dokonce odvozené slovní druhy jako například spleenetický, tj. plný splínu; spleenista, tj. ten, kdo trpí splínem nebo spleenovitý, tj. trpící spleenem.

Z tohoto prvotního, literárního východiska pak slovo splín proniká mimo uměleckou sféru a častěji se objevuje i v běžné komunikaci, kde jeho užití často nabývá (právě pro svou výrazně pociťovanou spjatost s dekadentní produkcí, její tematikou a typem hrdiny) ironického zabarvení, rysu podivínství a záměrné pózy. Dnes toto slovo užíváme pro označení určité smutné nálady. V některých kontextech ho lze chápat jako synonymum k výrazům depka či depina, blús, melancholie nebo chandra.

Spleen

Dnes večer se tak smutně smrákalo,
tak že už všechno, všechno plakalo –
a plakalo to ve mně dlouhým dnem,
dlouhým dnem – –
a žití prázdnotou…

Oblaka po nebi si jednotvárně plují,
kol oken lidé teskně defilují –
a je mi smutno – dlouze – zoufale
věčností monotonní…

Jan z Wojkowicz: Bolesti života (1915)

Splín v průsečíků emocí

„V předmětném horizontu smutku stojí nebytí něčeho jako ztráta plnosti bytí a smyslu bytí.“

Philipp Lersch
Mezera

Stav, který slovo splín pojmenovává, můžeme označit jako určitý druh smutku, který má se svým nadřazeným pojmem společné východisko: pociťování ztráty něčeho. Vyjdeme-li ze skutečnosti, že splín je emocionální reakcí na nějakou ztrátu, zřetelně se nám při odhalování významu daného slova vydělí dvě složky, a to:

  1. charakter ztráty, tedy příčina dané nálady;
  2. prožívání této ztráty, tedy charakteristika dané nálady.

V prvním případě lze sice hovořit o různých, byť třeba ne plně uvědomovaných „ztrátách!. Chceme-li je však blíže specifikovat, zpravidla mezi nimi nebude žádná tzv. objektivní příčina (ztráta blízké osoby, zaměstnání, partnerský neúspěch). Příčinu splínu je nutné spíše hledat v existenciální problematice člověka – ve ztrátě smyslu a řádu života. Z této primární ztráty se pak odvozují ztráty dílčí: ztráta smysluplnosti jakékoli činnosti, ztráta zájmu o cokoli a podobně.

Spleen

Den jde jak každý jiný…
Co tebe, srdce, drtí?
Ten smutek bez příčiny,
Ten není přece k smrti.

Cos v dáli srdce tuší.
Jdeš ven a zase domů.
Nic nestalo se duši,
Jen spleen a cosi k tomu.

Jen spleen – a těžké čelo.
Netrpí láskou duše.
To všechno dávno mřelo.
Jen v nitru prázdno, hluše…

A tíha čelo sklání –
Jde tíha se mnou všudy.
Proč teskním? Nevím ani.
Snad chce se tesknit z nudy.

Jiří Karásek ze Lvovic, Poslední vinobraní (1946)

V druhém případě, v rovině prožívání ztráty se určitá ztráta projektuje do roviny smyslového vnímání (často přeneseně jako odraz psychických dějů) jako:

  1. ztráta zvuků – ticho;
  2. ztráta barev – splývání barev, zastřenost, rozostřenost kontur, v barevném spektru dominuje bledost, šeď, až úplná bezbarvost;
  3. ztráta chutí;
  4. ztráta entit v prostoru – pusto, prázdno, a to jak uvnitř, tak i vně subjektu.

Celkově lze tedy můžeme mluvit o ztrátě rozmanitosti okolního světa, a z toho vyplývajících pocitech jednotvárnosti. Ty pak vedou k celkovému psychickému i fyzickému útlumu a korelují tak s výše uvedenou absencí smysluplnosti života.

Kresba Jakuba Schikanedera

Jakub Schikaneder – kresba, nedatováno

Splín jako komplexní psychické naladění v sobě zahrnuje některé emoce či pocity dílčí. To se odráží i ve významu pojmu, pro nějž je příznačné prolínaní několika významových polí. Význam slova splín v sobě zahrnuje oblasti jak stesk, úzkost, sebelítost, nuda, lhostejnost, únava nebo přesycenost požitky a prožitky.

Spleen

Den za dnem plouží se tak ospalý,
jak z cel když v kápích chodbami jdou mniši –
šer zhuštěný, v němž barvy uhasly,
vše zalévá, že oko nerozliší,
kde nebe šedivé, kde země šedá,
kde křivka obzoru je zsinalá a bledá,
vše prší popelem a mísí se a smývá
v tom svitu klamivém, jenž zpola roven stínu,
a zrak se v prázdno jen a v slité kouře dívá
a v chmury sražené, z nichž cítit vlhkost cínu.

Hned duše po noci, hned zase po dnu touží,
hned tmou se zpíti chce, hned zase žárem spálit,
krok prázdnou jizbou zní, kde únava se plouží,–
a vposléz znudí vše, v tom svitu, mhou jenž zalit
a deštěm popelu a smutkem jako skonu,
v tom šeru bez kontur a ostrých čar a rysů,
bez barev ostrosti a bez hýření tónů,
kde v stíny plíživé vše dlouží se a schvívá.

A duše znavena se smutkem všeho splývá.

Jiří Karásek: Zazděná okna (1894)

Důležitou sférou, která se k pojmu splín váže, je oblast přírodních jevů. Splín a nálady příbuzné (deprese, melancholie) jsou spojovány s podzimem a jeho příznačnými projevy, jakými jsou zejména chladné a sychravé počasí. Tímto i do literatury promlouvá odvěká spjatost člověka s vegetativním cyklem, projevující se například vlivem sluneční energie na biologické a psychické pochody našeho organismu.

Důležité místo v těchto přírodních vazbách zaujímá voda ve svých klimatických projevech (déšť, mlha), což vyplývá již z původní antické, fyziologické koncepce o tělesných šťávách. Samotný splín byl např. v osvícenectví vysvětlován prostřednictvím účinků mořského klimatu: „chlad, vlhko, nestálost počasí a drobounké vodní kapičky prosakují do pórů a vláken a zbavují tělo pevnosti, to všechno činí člověka náchylným k šílenství“.

Spleen

V šedivém vzduchu jeseně
prší zdlouhavě
na spustlý a zarostlý hřbitov.
Stromy se lesknou – – –
jak tichý pláč šumí a šumí
do chmurného nebe.

A slunce, jak tragický náhrobek
toho kraje, jenž vzlyká,
smutečním závojem hledí,
lhostejně, kalně –
jak sirotci snů se modlí
ve vysoké trávě – – –

Myšlénky rojí se v hlavě
podobny havěti červů.
Chlad hrobu rozpíná paže
poslední lásky.
Jsem hrobka, již otevřel vítr
do deštivé noci.

Emanuel Lešehrad: Atlantis (1899)

Nezanedbatelným významovým prvkem splínu je ale i velmi silně pociťovaná literárnost slova. To se ostatně stala i předmětem ironie. Na přelomu století bylo v určitém proudu české literatury tak „přespleenováno“, že zákonitou a osvěžující reakcí na manifestovanou životní depresi byl humor. Tvůrci nastupující literární generace neváhali zlehčovat výsostně estetický postoj svých předchůdců a mnohé jejich literární stylizace usvědčovali z pozérství. A ostatně i básníci, kteří v mládí podléhali splínu, dokázali s odstupem času nahlédnout svůj tehdejší životní pocit realističtěji.

O mládenci chorém spleenem

Na léta školská časem vzpomínám,
na prvé verše, prudké besedy;
z nás mnohý Vlast svou spasiti chtěl sám,
a jiný ssál jen dívčí pohledy.

A jiný snil o žití v pekle Hříchů
a vymýšlel si ráje orgií,
žen vnadou zhrdal v satanském pak smíchu,
v měst špíně hledal květy lilijí.

V své líce něžné vkládal hrobu stín,
„ZIa květy“ čet’ v horečném plápolu
a zbožně věřil, že jej mučí spleen,
když někdy z jara šel si – za školu.

Emanuel Čenkov: Dojmy a kontemplace básníka 20. věku (1934)

Dotazy, podněty, nabídky spolupráce?
Prosíme do komentářů anebo na basnik@antoninsova.cz

 

SdíletShare on FacebookTweet about this on TwitterShare on Google+