V království módy různých dob: u Blanky Lachmanové

K Hříbku a zámeckému parku v Lukavci patří i příběh lásky Antonína Sovy a jeho ženy. Člověk si i dnes snadno představí, jak tudy za letního podvečera procházel zadumaný básník a ve vzdušném secesním šatě jeho krásná Marie. A právě věrná napodobenina šatů mladé paní Sovové bude jednou z ozdob expozice »Antonín Sova, básník lásky a života«.

Za tvůrkyní šatů a klobouku, paní Blankou Lachmanovou, jsem se jednoho pátečního dopoledne vypravil do Liberce. Cestou z autobusového nádraží jsem přemítal, jaká asi paní Blanka bude a co zajímavého se dozvím. Vítá mě sympatická paní a její upřímný zájem a bezprostřední přijetí mě hned zbavují zbytečného ostychu. Paní Blanka nám udělá výborný čaj a začínáme si povídat. Nedá mi to a co chvíli obracím pohled na skoro hotové sovovské šaty. Elegantní, nevinně bílé spočívají na krejčovské panně a mně se zdá, jako by si je co chvíli měla přijít vyzkoušet nějaká moc krásná slečna.

Vyučila jsem se krejčovou a později i vystudovala textilní školu. Šila jsem už jako malá holka. A když jsem v 6. třídě ušila kalhoty, bylo rozhodnuto, co bude mojí profesí,“ vypráví mi paní Blanka.

Zajímá mě, jak se od současné krejčoviny dostala k historickým oděvům.

Jsem u sokolníků, sama teď cvičím dvě káňátka a jestřába. Můj kolega sokolník, který dělá ukázky na Sychrově, chtěl předvádět výcvik v dobovém. Tak jsem ušila šaty jemu. To byl začátek. Dva odlišné světy, ale my jsme je krásně propojili. No a každý rok se pak na Sychrově v šatech producírujeme. Hezky se na to kouká a lidem se to líbí.

A jak jste se dostala ke kloboukům, zajímá mě.

Přišel pán od vysloužilců, jestli jim udělám klobouk. Na chvilku jsem se zarazila. Když jsem ještě dělala v Textilkombinátě, tak tam se klobouky dělaly. Vždycky se mi to moc líbilo, ale nikdy jsem to nezkusila. Řekla jsem si v duchu, proč to nezkusit, a pánovi jsem to odkývala. To byl začátek a pak už jsem dělala různé klobouky. Jednoduché nebo složitější, trojroháky i dvojrohý.

Tu polo zpívajíc, polo plačíc a polo se smějíc,
šla ve vzdušném šatě jak nikdy a polohlasně pěla,
a věnec uschlých růží kol hlavy své ovinutý,
tak přišla, a horké slzy jí kanuly z očí ve snu.
Fantom z mládí, Lyrika lásky a života, 1907

Venku vyšlo slunce a skrze balkonové dveře vidím, jak se na horizontu zaskvěla silueta Ještědu s rozhlednou. Jako by malebná scenérie chtěla připomenout eleganci, která je nadčasová, třebaže umělecké styly se mění.

Nějaká historická období  moc nepreferuji. Začínali jsme gotikou, to se k sokolnictví nejvíc hodilo. Pak přišlo baroko a rokoko, to je zase krásně zdobné a načinčané. Klobouky, péra. Teď přišla na řadu secese. Pořádně jsem se do toho zakousla, prošla jsem si, co se nosilo, jak to vypadalo. Pročítám starodávné krejčovské knihy a dobové časopisy. Všude je tolik krásných střihů. To pak člověk ani neví, co by dřív ušil.

Paní Blanka přináší staré módní časopisy. Listujeme jimi a podivujeme se krásným tvarům a kolorovaným obrázkům elegantních dam. Ještě víc pak oceňuji podobu našich šatů, které jako by vystoupily ze stránek časopisu. Ptám se, jak se vůbec na takové historické šaty shání materiál, v našem případě krajky.

Krajky se dělají hodně, ale jsou v dnešní době hrozně drahé. Na Aukru seženete i starodávné krajky, jenže pak bývá často problém s barvou. I pro vaše šaty jsem viděla jednu krásnou béžovou krajku, ale nakonec jsem zvolila bílou, protože do béžova bych nesehnala všechno. Základ je, že se materiál musí podobat dobovému. Jinak to i přes střih a podobu šatů nepůsobí. Naštěstí všechno se dá dneska sehnat. Je to sice detektivní práce, ale pilně pátrám po internetu, kdo co nabízí, kdo co dováží.

Zajímá mě, co nejoriginálnějšího paní Lachmanová dosud šila.

Zaskočily mě ty vysloužilecké klobouky. Měly ještě chocholy z kohoutích per. Tak jsme šli shánět odrostlé kohouty, aby je bylo z čeho dělat. To byla chvíle, kdy se člověk prostě musí naučit něco nového, aby nepřišel o zakázku. Ani jsem nespala, jak jsem o tom přemýšlela. Klobouky byly tvarované z filcového polotovaru. Všechny ty znaky, vevnitř podšívka. Ale povedlo se. Chlap byl úplně nadšenej.

K tomu se pak přidaly jejich dámy, takže se šily šaty. Šila jsem i růžové, krinolínové šaty, ty byly jak cukrátko. Paní si v nich sedla, a to neměla dělat, protože v šatech popraskaly obruče a sukýnka splihla. Ale opravilo se to. Vždycky se to nějak vychytá.

A na co se chystá paní Blanka po Sovovi?

Čekají mě uniformy z Norimberku pro střelecký spolek. Mají dělo z roku 1860 a chtějí k tomu uniformy. Jenže nemají ponětí jaké. Teprve prý musí navštívit muzeum a něco vykoukat. Tak jsem zvědavá, jak to dopadne.

Povídáme si dál a přichází dcera paní Blanky Šárka, která pracuje jako malířka v dílnách divadla F. X. Šaldy v Liberci. Konečně poznávám i autorku krásného nástěnného obrazu, který tvoří pozadí za šaty. Rozplýváme se nad starými časy, které se už nevrátí, a já mám pocit, že jsem potkal dámy s kouzlem minulých dob. Z dob, kdy čas ještě tekl pomaleji a za každou věcí člověk viděl opravdový lidský fortel, ať už šlo o krejčí nebo třeba o truhláře.

Povídal bych si dál, ale už nechci rušit. Stejně už jsem dávno porušil ono známé „Jen krátká návštěva potěší.“ Věřím, že mi to dámy neměly za zlé.

Více z prací paní Blanky Lachmanové na www.lachmanova.cz

Dotazy, podněty, nabídky spolupráce?
Prosíme do komentářů anebo na basnik@antoninsova.cz

 

SdíletShare on FacebookTweet about this on TwitterShare on Google+