U řek
U řek mám večer vlažný rád,
u řek, kde plno mušlí leží,
kde zvolna z řeky vstává chlad
a bílá pěna z dálky sněží.
U řek mám břízy nejraděj
a olše, do nichž stín se dere,
a cvrčků šum a vážek rej
a v dálce města rysy šeré.
Rád u řek rybáře já zřím
za clonou par s lodičkou línou
se ploužit šerem večerním,
kdy červánky v mze modré hynou.
A večer když se nachýlí
a měsíc v řece kdy se houpá,
ten noční chodec, napitý
modravou parou, z vod jež stoupá:
rád spřádám rhytmus hudby pln
při vzpomínkách a sladké tuše,
při šplounání ztišených vln
a při vzrušení celé duše.
Slavná čítanková báseň Antonína Sovy U řek ze sbírky Květy intimních nálad (1891) je v mnohém příznačná nejen pro Sovovu tvorbu první poloviny 90. let, ale vůbec pro poetiku literárních směrů přelomu století. Báseň je plná konkrétních smyslových vjemů (zvuky, zrakové i taktilní počitky), ale její významové vyznění směřuje do sféry nehmotného. Lyrický subjekt tu příznačně kumulací jednotlivých přírodních skutečností, či lépe jednotlivých vzpomínaných situací vytváří jakousi soukromou estetiku duše a bytí (mám rád, mám nejraděj).
Ne náhodou jsou to situace, děje a činnosti „na pomezí“. Vždy se jedná o nějaké přechodné stavy a jevy (podvečer, západ slunce, stmívání), v nichž cosi končí a cosi se počíná. Chvíle plná neurčitého a krásného stesku, loučení i nových možností. V básni převládá vodní živel jehož rytmická plynulost a poddajnost rezonuje s duševním naladěním subjektu.
Kdysi dávno, když jsme se připravovali na maturitu, nám přišel moc k smíchu „napitý chodec“. Nikdo z nás nevěřil, že by noční chodec byl opravdu napitý jen, cit. „modravou parou, z vod jež stoupá“.
Kuře mám večer vážně rád
Kuře, pečené na pekáči
Přelité šťávou nadvakrát
Pět knedlíků mi k němu stačí
Kuře mám asi nejraděj
A kachnu, pokud k ní je zelí
Zaženou hladu beznaděj
Náladu zašlou rozveselí
Rád kuře k večeři já jím
Rozličné vůně se z něj linou
Petržel s novým kořením
Jen ať kuřata nevyhynou
Čas spánku když se nachýlí
Po mase už se slehla země
Usínám, lehce opilý
Tím štěstím, které přišlo ke mně
Rád peču drůbež, nikdy pln
Nejsem té krásné, sladké chuti
Hovězí je v mém oku trn
Kuře je spása, procitnutí
Pravda to jest Antonín Sova krásné básně má,plné života ,čtu jeho řádkya jako bychbyl u řeky sám a cítil dotel křídel vážek,cítil vlhko řeky jak mi zalézá pod kůži ,hladinu jak hřbetní ploutví pstruh rozrývá v boji každodním za potravou se žene ,neklidná hladina řeky nám poskytuje mnohá kouzla a čáry ,plní naše duše radostí a neuvěřitelnou slastí na kterou zapomenout nejde ,zdá se nám o ní a zase rádi se vrátíme k řece kde naším duším poskytne tolik radosti a slasti ,ža ani vypsat to nejde , akorát Antonín Sova byl je a bude …. a on to zvládl a dokázal.Vladimír Dv