U řek

U řek mám večer vlažný rád,
u řek, kde plno mušlí leží,
kde zvolna z řeky vstává chlad
a bílá pěna z dálky sněží.

U řek mám břízy nejraděj
a olše, do nichž stín se dere,
a cvrčků šum a vážek rej
a v dálce města rysy šeré.

Rád u řek rybáře já zřím
za clonou par s lodičkou línou
se ploužit šerem večerním,
kdy červánky v mze modré hynou.

A večer když se nachýlí
a měsíc v řece kdy se houpá,
ten noční chodec, napitý
modravou parou, z vod jež stoupá:

rád spřádám rhytmus hudby pln
při vzpomínkách a sladké tuše,
při šplounání ztišených vln
a při vzrušení celé duše.

Slavná čítanková báseň Antonína Sovy U řek ze sbírky Květy intimních nálad (1891) je v mnohém příznačná nejen pro Sovovu tvorbu první poloviny 90. let, ale vůbec pro poetiku literárních směrů přelomu století. Báseň je plná konkrétních smyslových vjemů (zvuky, zrakové i taktilní počitky), ale její významové vyznění směřuje do sféry nehmotného. Lyrický subjekt tu příznačně kumulací jednotlivých přírodních skutečností, či lépe jednotlivých vzpomínaných situací vytváří jakousi soukromou estetiku duše a bytí (mám rád, mám nejraděj).

Ne náhodou jsou to situace, děje a činnosti „na pomezí“. Vždy se jedná o nějaké přechodné stavy a jevy (podvečer, západ slunce, stmívání), v nichž cosi končí a cosi se počíná. Chvíle plná neurčitého a krásného stesku, loučení i nových možností. V básni převládá vodní živel jehož rytmická plynulost a poddajnost rezonuje s duševním naladěním subjektu.

Dotazy, podněty, nabídky spolupráce?
Prosíme do komentářů anebo na basnik@antoninsova.cz

 

SdíletShare on FacebookTweet about this on TwitterShare on Google+