Jan z Wojkowicz

Splín jako pojem označující určitou náladu má v evropském kulturně-společenském prostoru dlouhou a bohatou tradici, která sahá až do starověkého Řecka. Toto mezinárodní slovo najdeme proto i v českém prostředí, kde se začalo více objevovat koncem 19. století v literatuře, ale velmi brzy se rozšířilo do obecného povědomí.

Splín jako kulturní a literární fenomén

Vyjdeme-li z etymologické utvářenosti slova, zjistíme, že naše počeštěná podoba splín pochází z anglického slova spleen (← strf. esplen ← lat. splēn ← ř. splēn), které vedle původního významu slezina, označuje melancholickou sklíčenost, a to na základě antických a středověkých představ, že melancholie je způsobována onemocněním sleziny.

S vědomým omezením na novodobou historii tohoto pojmu, můžeme jeho frekventované užívání – společně s rostoucím výskytem jím označované nálady – sledovat od počátku 19. století v souvislosti s nástupem romantismu a jeho důrazem na citovost. Ta nacházela dobové a často také „módní“ vyjádření v pojmech a náladách, jakými byly např. světobol (weltschmerz), melancholie nebo nostalgie. Literární reflexi těchto nálad najdeme v dílech autorů jako G. G. Byron,P. B. Shelley, A. S. Puškin nebo M. J. Lermontov.

John Atkinson Grimshaw – Londýn, pohled na noční Heath Street, 1882

Ještě víc se splín dostává do popředí ve druhé polovině téhož století. V této době se v metropolích jako Paříž, Londýn nebo Vídeň rodí „moderní člověk“, vyznačující se intenzivnější senzibilitou a zesíleným sebe-vědomím. Výrazně se nyní problematizuje vztah člověka k okolnímu světu jako celku i k jeho dílčím složkám.

To, co dosud dávalo lidskému životu jeho horizont a smysl (národ, věda, náboženství), se nyní jeví jako iluzorní a nepravdivé. Člověk je nucen náhlednou skutečnost, jež ho obklopuje, i své místo v ní, novým způsobem. Logicky tak dochází k tomu, že hledá smyslotvorné konstanty svého bytí mimo reálný, všednodenní život. Obrací se například do svého nitra, k sobě samému a v dosud netušené míře analyzuje své pocity, ideály, životní cíle a jejich skutečnou realizaci.

Co tuto zvýšenou sebeanalýzu umožnilo a stalo se i jednou z jejích příčin, byl obecný hospodářský pokrok a zvýšení životní úrovně, které přinesly i středním vrstvám městské společnosti relativní blahobyt a nezávislost. Splín je proto v této době příznačně označován také jako nemoc „městského člověka“ či nemoc „moderní duše“.

Město

Město smutné v kraji studených, věčných mlh…
Jsou spleenem nemocni v tvých všichni chladných zdech!
Umdlení stíny plíží se v ulicích tichých… ve vleku Žití
smýkáni línými vlnami času svíjí se bledí nemocní tvoji –
Nudy holubi bílí zapadli na střechy města…

Město smutné v kraji duše mé pustém…
Na loži znavení zmírají nemocní tvoji,
a Radost nepřišla lék podat vysíleným,
a víno očekávání jemných nepodal jim Život.
Město mrtvé…
Zemřeli všichni spleenem nemocní v tvých zdech.

Karel Babánek: Vytržené listy (1896)

Moderní subjektivita se odráží v umění. V něm nyní převládají témata osamoceného individua a jeho duševního života; rodí se umělecké směry dekadence a symbolismus. Z nejznámějších uměleckých ztvárnění splínu a příbuzných nálad nutno připomenout aspoň Charlese Baudelaira a jeho Květy zla (1857), jejichž první oddíl nese název Splín a ideál, a taktéž Baudelairovy Malé básně v próze (1869), vydané původně pod názvem Pařížský splín. Tematizace splínu v umělecké produkci pak samozřejmě pokračuje a vrcholí na přelomu století.

Spleen

Když nízké nebe nám jak víko rakve tíží
na duchu štkajícím ve spáru dlouhé nudy,
a z dálky obzoru kol dokola k nám níží
den černý, smutnější nad noc a její trudy;

když země změněna jest vlhké na vězení,
kde Naděj krčí se jak netopýr a tmami
svým křídlem bázlivým naráží o sklepení,
si hlavu natlouká o spuchřelé kol trámy;

když hustý, dlouhý déšť své charé kapky snuje,
velkého žaláře tak mříže nápodobí,
když hnusných pavouků kol zástup poletuje,
by roztáh’ sítě své nad mozků našich koby:

Tu náhle rozlehne se divý poplach zvonů,
a děsné vytí jich to zalétá až k nebi,
jak duchů bez vlasti a bludných, v stálém honu,
roj vzdorný, zoufalý, jenž příšerně se šklebí.

Pohřební průvody bez bubnů, hudby zvolna
mou duší táhnou dál, co Naděj v slzí zdroji
a Úzkost zoufalá a despotická, bolná
vtkne černý prapor svůj v schýlenou lebku moji!

Charlese Baudelaire: Květy zla (1857), báseň přeložil Jaroslav Vrchlický

Edvard Munch – Melancholie, 1894

Do českých zemí se slovo splín dostává postupně od poloviny 19. století. Jeden z prvních výskytů najdeme v epigramu Karla Havlíčka Borovského nazvaném Misantropský (kolem r. 1844). Dále pak například v románu ve verších Pan Vyšínský (1859) Gustava Pflegra Moravského, který byl výrazně inspirován Puškinovým Evženem Oněginem.

Misanthropský

Od čerta vás pro ten božský hněv
Ježíš koupil za všechnu svou krev,
Já však mním, když na mne přijde spleen,
Že bych za vás nedal trochu slin.

Karel Havlíček Borovský: Epigramy z let 1843-1845

…
Od doby té se v žádné společnosti
Víc neukáže celý masopust;
Proň nemá žádných více půvabností
Ten světa hlučný, klamný, stkvělý šust.
Jen hluboký žel v bolné hrudi hostí…
A ti, již lásku jeho k tanci znali,
Již ve spolku s ním často hodovali
Ve víru divém hlučné veselosti:
Teď nerozumí jeho zoufalosti,
A mní, že spleen snad moderní jej souží,
Či že mu podivinství v mozku krouží.

Gustav Pfleger Moravský: Pan Vyšínský (1858)

O intenzivnějším užívání tohoto pojmu v českém uměleckém kontextu můžeme ale hovořit až od počátku 90. let. Vpád splínu do české literatury souvisí především s orientací na francouzskou symbolistně-dekadentní poezii  a s vlastní tvorbou českých symbolistických a dekadentních autorů, zejména Jiřího Karáska ze Lvovic, Emanuela z Lešehradu, Otakara Auředníčka, Karla Babánka či Jana z Wojkowicz. Jednotliví autoři jdou ve své fascinaci splínem tak daleko, že vytvářejí dokonce odvozené slovní druhy jako například spleenetický, tj. plný splínu; spleenista, tj. ten, kdo trpí splínem nebo spleenovitý, tj. trpící spleenem.

Z tohoto prvotního, literárního východiska pak slovo splín proniká mimo uměleckou sféru a častěji se objevuje i v běžné komunikaci, kde jeho užití často nabývá (právě pro svou výrazně pociťovanou spjatost s dekadentní produkcí, její tematikou a typem hrdiny) ironického zabarvení, rysu podivínství a záměrné pózy. Dnes toto slovo užíváme pro označení určité smutné nálady. V některých kontextech ho lze chápat jako synonymum k výrazům depka či depina, blús, melancholie nebo chandra.

Spleen

Dnes večer se tak smutně smrákalo,
tak že už všechno, všechno plakalo –
a plakalo to ve mně dlouhým dnem,
dlouhým dnem – –
a žití prázdnotou…

Oblaka po nebi si jednotvárně plují,
kol oken lidé teskně defilují –
a je mi smutno – dlouze – zoufale
věčností monotonní…

Jan z Wojkowicz: Bolesti života (1915)

Splín v průsečíků emocí

„V předmětném horizontu smutku stojí nebytí něčeho jako ztráta plnosti bytí a smyslu bytí.“

Philipp Lersch

Stav, který slovo splín pojmenovává, můžeme označit jako určitý druh smutku, který má se svým nadřazeným pojmem společné východisko: pociťování ztráty něčeho. Vyjdeme-li ze skutečnosti, že splín je emocionální reakcí na nějakou ztrátu, zřetelně se nám při odhalování významu daného slova vydělí dvě složky, a to:

1. charakter ztráty, tedy příčina dané nálady;
2. prožívání této ztráty, tedy charakteristika dané nálady.

V prvním případě lze sice hovořit o různých, byť třeba ne plně uvědomovaných „ztrátách!. Chceme-li je však blíže specifikovat, zpravidla mezi nimi nebude žádná tzv. objektivní příčina (ztráta blízké osoby, zaměstnání, partnerský neúspěch). Příčinu splínu je nutné spíše hledat v existenciální problematice člověka – ve ztrátě smyslu a řádu života. Z této primární ztráty se pak odvozují ztráty dílčí: ztráta smysluplnosti jakékoli činnosti, ztráta zájmu o cokoli a podobně.

Spleen

Den jde jak každý jiný…
Co tebe, srdce, drtí?
Ten smutek bez příčiny,
Ten není přece k smrti.

Cos v dáli srdce tuší.
Jdeš ven a zase domů.
Nic nestalo se duši,
Jen spleen a cosi k tomu.

Jen spleen – a těžké čelo.
Netrpí láskou duše.
To všechno dávno mřelo.
Jen v nitru prázdno, hluše…

A tíha čelo sklání –
Jde tíha se mnou všudy.
Proč teskním? Nevím ani.
Snad chce se tesknit z nudy.

Jiří Karásek ze Lvovic, Poslední vinobraní (1946)

V druhém případě, v rovině prožívání ztráty se určitá ztráta projektuje do roviny smyslového vnímání (často přeneseně jako odraz psychických dějů) jako:

1. ztráta zvuků – ticho;
2. ztráta barev – splývání barev, zastřenost, rozostřenost kontur, v barevném spektru dominuje bledost, šeď, až úplná bezbarvost;
3. ztráta chutí;
4. ztráta entit v prostoru – pusto, prázdno, a to jak uvnitř, tak i vně subjektu.

Celkově lze tedy můžeme mluvit o ztrátě rozmanitosti okolního světa, a z toho vyplývajících pocitech jednotvárnosti. Ty pak vedou k celkovému psychickému i fyzickému útlumu a korelují tak s výše uvedenou absencí smysluplnosti života.

Jakub Schikaneder – kresba, nedatováno

Splín jako komplexní psychické naladění v sobě zahrnuje některé emoce či pocity dílčí. To se odráží i ve významu pojmu, pro nějž je příznačné prolínaní několika významových polí. Význam slova splín v sobě zahrnuje oblasti jak stesk, úzkost, sebelítost, nuda, lhostejnost, únava nebo přesycenost požitky a prožitky.

Spleen

Den za dnem plouží se tak ospalý,
jak z cel když v kápích chodbami jdou mniši –
šer zhuštěný, v němž barvy uhasly,
vše zalévá, že oko nerozliší,
kde nebe šedivé, kde země šedá,
kde křivka obzoru je zsinalá a bledá,
vše prší popelem a mísí se a smývá
v tom svitu klamivém, jenž zpola roven stínu,
a zrak se v prázdno jen a v slité kouře dívá
a v chmury sražené, z nichž cítit vlhkost cínu.

Hned duše po noci, hned zase po dnu touží,
hned tmou se zpíti chce, hned zase žárem spálit,
krok prázdnou jizbou zní, kde únava se plouží,–
a vposléz znudí vše, v tom svitu, mhou jenž zalit
a deštěm popelu a smutkem jako skonu,
v tom šeru bez kontur a ostrých čar a rysů,
bez barev ostrosti a bez hýření tónů,
kde v stíny plíživé vše dlouží se a schvívá.

A duše znavena se smutkem všeho splývá.

Jiří Karásek: Zazděná okna (1894)

Důležitou sférou, která se k pojmu splín váže, je oblast přírodních jevů. Splín a nálady příbuzné (deprese, melancholie) jsou spojovány s podzimem a jeho příznačnými projevy, jakými jsou zejména chladné a sychravé počasí. Tímto i do literatury promlouvá odvěká spjatost člověka s vegetativním cyklem, projevující se například vlivem sluneční energie na biologické a psychické pochody našeho organismu.

Důležité místo v těchto přírodních vazbách zaujímá voda ve svých klimatických projevech (déšť, mlha), což vyplývá již z původní antické, fyziologické koncepce o tělesných šťávách. Samotný splín byl např. v osvícenectví vysvětlován prostřednictvím účinků mořského klimatu: „chlad, vlhko, nestálost počasí a drobounké vodní kapičky prosakují do pórů a vláken a zbavují tělo pevnosti, to všechno činí člověka náchylným k šílenství“.

Spleen

V šedivém vzduchu jeseně
prší zdlouhavě
na spustlý a zarostlý hřbitov.
Stromy se lesknou – – –
jak tichý pláč šumí a šumí
do chmurného nebe.

A slunce, jak tragický náhrobek
toho kraje, jenž vzlyká,
smutečním závojem hledí,
lhostejně, kalně –
jak sirotci snů se modlí
ve vysoké trávě – – –

Myšlénky rojí se v hlavě
podobny havěti červů.
Chlad hrobu rozpíná paže
poslední lásky.
Jsem hrobka, již otevřel vítr
do deštivé noci.

Emanuel Lešehrad: Atlantis (1899)

Nezanedbatelným významovým prvkem splínu je ale i velmi silně pociťovaná literárnost slova. To se ostatně stala i předmětem ironie. Na přelomu století bylo v určitém proudu české literatury tak „přespleenováno“, že zákonitou a osvěžující reakcí na manifestovanou životní depresi byl humor. Tvůrci nastupující literární generace neváhali zlehčovat výsostně estetický postoj svých předchůdců a mnohé jejich literární stylizace usvědčovali z pozérství. A ostatně i básníci, kteří v mládí podléhali splínu, dokázali s odstupem času nahlédnout svůj tehdejší životní pocit realističtěji.

O mládenci chorém spleenem

Na léta školská časem vzpomínám,
na prvé verše, prudké besedy;
z nás mnohý Vlast svou spasiti chtěl sám,
a jiný ssál jen dívčí pohledy.

A jiný snil o žití v pekle Hříchů
a vymýšlel si ráje orgií,
žen vnadou zhrdal v satanském pak smíchu,
v měst špíně hledal květy lilijí.

V své líce něžné vkládal hrobu stín,
„ZIa květy“ čet’ v horečném plápolu
a zbožně věřil, že jej mučí spleen,
když někdy z jara šel si – za školu.

Emanuel Čenkov: Dojmy a kontemplace básníka 20. věku (1934)

Příspěvek Spleen aneb básníci v depresi pochází z Antonín Sova

Jak už to tak bývá zvykem, v přelomových chvílích národa se vždy hojně využívají nejrůznější národní mýty a emblémy a také se často nové mýty tvoří. Nejinak tomu bylo při a po vzniku Československa.

Už válečná doba přinesla nejen u Sovy návrat k národní minulosti, či lépe k obrazu minulosti, jak jej hezky vymalovalo národní obrození. V dobové literatuře i publicistice se to hemží mytologizovanými postavami, kolektivy, událostmi a místy, jako je např. sv. Václav, Karel IV., J. Hus, J. Žižka, J. A. Komenský, husitské války a husitská vojska, stavovské povstání a jeho krvavé vyústění, Praha (Pražský hrad, Vyšehrad), Tábor, Blaník a blaničtí rytíři a tak dále. Zároveň se tu už formuje nová národní mytologie, která si své hrdiny bere z celého národně osvoboditelského hnutí – Tomáš Garrigue Masaryk, odboj, české legie na Rusi.

Antonín Sova oslavuje Masaryka v básni k jeho sedmdesátým narozeninám nazvané Medailony věčnem ražené ze sbírky Jasná vidění (1922). V tomto textu je náš první prezident přiřazen právě do společnosti některých výše zmíněných národních velikánů. Mluvčí básně k prezidentovi adresně a velmi vzletně promlouvá a vyjadřuje svůj obdiv k jeho osobě a činům, stejně jako svou vděčnost a úctu. Masaryk je vnímán jako dovršitel veškerého usilování předchozích generací, jako naplnitel nejvyšší vlastenecké touhy stejně jako i mstitel „spravedlivé odplaty“. Výrazná glorifikace, až apoteóza Masaryka vrcholí v tomto vyznání: „Já v tobě však vidím odhmotněného posla božího“.

Evropane, světový duchu, jenž k věčnu až pohlížíš.
Neboť z každého předchůdce legendárně velkého
podědils něco vznešených znaků ušlechtilé krve.
Jenom tak státi jsi moh’ v čele nesmrtelného tažení.

Antonín Sova, Medailony věčnem ražené, Jasná vidění, 1922

Tato Sovova báseň se svým obsahem i jeho pojetím vřazuje do proudu dobové oslavné poezie, která spoluutvářela jakýsi masarykovský „mýtus“ a ustavovala jeho příznačné prvky. Je zajímavé pozorovat, jak je toto téma u básníků různých generací či tvůrčího naturelu ztvárňováno v podstatě obdobně. Masarykovské verše tak najdeme vedle jiných „větších“ či „menších“ básníků například ve sbírkách R. Bojka (Na tichém ostrově, 1929), A. Heyduka (Slovensku, 1919), A. Klášterského (V záři svobody. Zpěvy nadšení, stesku a naděje, 1923), P. Křičky (Hoch s lukem, 1924), F. Píseckého (Když tekla krev, 1919), F. S. Procházky (Nové hradčanské písničky, 1924), J. Rokyty (Písně osvobozeného otroka, 1919) nebo K. Tomana (Stoletý kalendář, 1926).

Masaryka oslavuje dokonce i příslušník gellnerovské generace Josef Mach svými verši ze sbírky Americké verše z doby válečné 1914–1919 (1924). I zde je Masaryk ztvárněn jako silný vůdce národa, jako dědic nejlepších národních tradic kolektivních i individuálních – statečnost a bojovnost husitských vojsk, Husova moudrost a odvaha, Havlíčkova nekompromisnost a energická práce aj. – a vytváří se monumentalizující portrét jeho osoby i činů. Z vůdce se stává mesiáš českého národa.

To byl náš český kovář Masaryk. Dobrou měl kovadlinu
a kladivo pádné. Byl dobře připraven k dílu.
Vždyť tolikrát v poctivé práci pro svoji domovinu,
i když byl nechápán zkoušel svou zručnost a sílu.
…
Pracoval nocí i dnem a neztrácel odvahy, víry
v době, kdy číhaly na nás smrt, mdloba a zánik.
Z dobrého kovu, jejž nesl si v srdci z vlasti v svět širý,
ukoval ztracené klíče, jimiž se otvírá Blaník.

Josef Mach, K Masarykově sedmdesátce, Americké verše z doby válečné 1914–1919, 1924

Příspěvek Masaryk (nejen) u Sovy pochází z Antonín Sova

Básně o Vánocích netvoří nějaké přepočetné téma v české poezii. Pomineme-li klasické vánoční básně pro děti, které se nezřídka recitují na besídkách anebo slouží jako odpustky při návštěvě Mikuláše a čerta, skutečně velcí básníci se Vánoc spíše ostýchají. Není to totiž vůbec snadné napsat báseň tak, aby nesla vánoční něhu a byla zároveň prosta falešné pózy a přemíry sváteční dekorace.

O Vánocích se zkrátka nebásní tolik jako třeba o ženě, ale dobří básníci to umí a v jejich díle najdeme tu a tam několik opravdu krásných kousků. Stejně jako ty reálné i básnické Vánoce jsou plné vzpomínek na dětství, kdy bylo jejich kouzlo největší. Básnické obrazy dětských Vánoc coby upomínky radosti a rodinného štěstí svým obecně lidským vyzněním fungují přes hranice generací a století a nic jim na kráse neubírá ani jazyková patina.

Básně do svého energického pole vtahují různé vánoční motivy a všechno v nich nabývá zvláštní, trošku tajemný význam. Ale možná je to vlastně všechno naopak. Jako by všechny ty věci, co k Vánocům patří, byly jednotlivými básněmi, které společně vytváří jednu moc krásnou knížku. Knížku, kterou místo pod polštářem, máme pod srdcem, a když se začíná blížit konec roku, nedá nám to a tuze moc rádi si v ní listujeme.

Štědrovečerní obrázek

Dnes štědrý večer mrazivý a tmavý,
do oken vítr bije divoce;
manželé mladí, stále usměvaví
jak šťastné děti tulí k sobě hlavy
a slaví spolu první Vánoce.

Mráz na sklu oken divné květy kreslí,
jak chtěl by vyzdobiti blaha kout…
Proč v jizbě teď dvě hlavy v dumách klesly
a do dvou duší jaké sny se snesly,
ó dobře mohl bych já uhodnout!

Teď jistě blažení ti samotáři,
tak náhle zamyšleni hluboce,
sní o jakési drobné, dětské tváři,
o lesním stromku, hračkách, světel záři –
tři pospolu jak slaví Vánoce.

Emanuel Čenkov: Z mého alba (1889)

Viggo Johansen – Šťastné Vánoce, 1891

Kouzlo vánoční

Ó neříkejte, že jen svátkem dětí
jsou Vánoce, spíš dětmi jsme my zase;
za zvony, hlas jichž krajem rozléhá se
o půlnoci, kus bytosti všem letí.

Vše známe to juž takřka po paměti
a neklamem se v světel, cetek jase,
a víme, jak vše v krátkém zvšední čase,
však „Narodil se“ umíme přec pěti.

A cosi taje v nejtvrdší té hrudi
a cosi jihne v nejchladnějším oku
a cosi v nejtemnější duši zpívá

i tomu, kdo se po celý rok trudí,
cos plá jak paprsk duše ve hluboku:
To Mladost oknem vzpomínky se dívá.

Jaroslav Vrchlický: Nové sonety samotáře (1891)

Heinrich Ferdinand Werner – Vánoční stromek, 1909

Než rozžhnu

Než rozžhnu – v záclony svit luny padá
jak v napadlý sníh do polí a v lada,
i staré housle na stěně jak živy
vrou paprsky. Vzduch teplý, vlažný, snivý.
Já cítím, Vánoce se přibližují,
jdou s větry suchými, jež prudce dují,
se sanicí, jež šumí v zmrzlém sněhu,
s vánočním rohem, jehož slyším něhu.
Tu zatoužím po knize obrázkové,
rytiny prohlížet, obrazy nové,
a starých mistrů díla proslavená.
Tu poslouchám, na krbu kterak stená
a kvílí jablek píseň polotichá;
můj doutník šedomodrý kouř jak dýchá,
a květy v oknech vadnou, podřimují.

Já cítím, Vánoce se přibližují.

Antonín Sova: Květy intimních nálad (1891)

Marcel Rieder – Zdobení vánočního stromku, 1898

O štědrý večer

Na stromek, v jizbu jenž přines’ dech lesů
a v města hluky tichých samot snění,
zas věším pestré cetky v zamyšlení
jsa napřed šťasten v dětí hlučném plesu.

Při každé tretě, k haluzím již nesu,
zřím, otec, dětských zraků zajiskření
a básník slyším tiché ptačí pění
a cítím duši lesa stoupat z vřesu.

Zdroj šumí, sosna skřípne větrů tahem
a vidím honbu motýlů, much, ptáků
nad diviznami, jež zřím zlatem kvésti.

A myslím: V každou hračku v snění blahém
jak zaklít věčný azur bez oblaků
a přičarovat dětem svým kus štěstí!

Jaroslav Vrchlický: Nové sonety samotáře (1891)

Margaret Thomas – Vánoční stolek

Zpěv noci vánoční

Střech bílý sníh se stkvěl,
pak zhas a tmy se zalek.
Zpěv v duši uslyšel
jsi blížiti se z dálek.
Zpěv halleluja stín
prošlehnul jasnou září.
Zří s okna do hlubin,
a zdá se samotáři:

Hvězd jasných na domy
se navěšují světla,
v mlh bílé průlomy
a v okna mrazem zkvětlá.
A teď, teď andělé
se na bílé snášejí střechy,
zář nebes na čele,
zpěv zpívají míru a těchy.

Antonín Sova: Ještě jednou se vrátíme (1912, 2. vydání)

Albert Chevallier Tayler – Vánoční stromek

Prosinec

Po sněhu půjdu čistém, bílém,
hru v srdci zvonkovou.
Vánoční země je mým cílem.
Až hvězdy vyplovou,
tu budu blízko již. A budu ještě blíž,
až noční půjdu tmou.

Tu ztichnu tak, jak housle spící,
a malý, náhle, dětinný,
a v rukou žmole beranici,
včarován v ticho mýtiny,
tu budu blízko již. A budu ještě blíž,
svých slz až přejdu bystřiny.

Mír ovane mne, jak by z chléva,
v němž vůl a oslík klímají,
světélka stříknou zprava, leva,
noc modrá vzlykne šalmají,
tu budu blízko již. Ach, jsem tak blízko již,
snad pastýři mne poznají…

Fráňa Šrámek: Splav (1916)

Jaromír Zamponi Stretti – Vánoční trh na Staroměstském náměstí

Vánoce

Do města jednou vždy v roce
zelený přichází les,
pryskyřic vůně, dech strání
do ulic jeho by vnes.

Pohádku v mladičká srdce,
v zestárlá tichoučký stesk,
jak, že to bylo, když stromek
vánoční třpytil se, lesk.

Do města jednou vždy v roce
zelený přichází les –
Pohádko mladých let dávno,
pohádko domova kdes?

Karel Babánek: Večerní zvony (1929)

Stanislav Feikl – Pohled na Malou Stranu

24. XII.

V prosinci denní svit až příliš brzo šedne.
A štědrým večerem už bylo odpoledne.
A otec nedočkav byl jak my, ne-li více,
zřít oči zářící a rozpálené líce,
stát, svědek radosti, u vánočního stromku:
„Teď jde už Ježíšek, teď asi došel k Chlomku.
Jen jestli dojde sem, nepadne do závějí.“

Jsou, kdož spíš dávati, než bráti sobě přejí.
Vzpomínám tiše si na smích, jenž zníval kdys.
Denně se propadá nějaká Atlantis,
nad zemí někdejší se brázdí vlny moře,
jež smetou úsměvy, jež smetou jas i hoře.
Denně se propadá svět nějaký a vzniká.
Kde jinde žili by mrtví než u básníka?

Viktor Dyk: Devátá vlna (1930)

George Inness – Štědrý večer, 1866

Prosinec

Jak je to dávno: bílé střechy,
pod prsty zlato na ořechy,
maminka sladké mandle krájí
a děti ani nedutají.

Tajemství patrně je tlačí,
stromek je svázán na pavlači.
Pak náhle jako o sklo mince
zazvoní zvonek. Tišší, tišší
je smutek vždycky při vzpomínce.

Čas letí prudce! Třeskni číší.

Jaroslav Seifert: Jaro sbohem (1937)

Příspěvek Poezie Vánoc ve verších: vánoční básně českých básníků pochází z Antonín Sova

Fenomén jara nebo prostě básně o jaru nabývají v díle Antonína Sovy různé podoby v závislosti na aktuálních stylových tendencí jeho tvorby. Pro Sovu je však určující, že třeba i symbolistní báseň jaro nepřevádí na složité myšlenkové konstrukce, ale v první řadě zobrazuje jeho krásu a kouzlo. Jaro je tu ve svých přírodních projevech mluvčím básně smyslově prožíváno, zpodobováno a pak teprve myšlenkově reflektováno.

V první sluneční den

Vše osleplo, v zem slunce pere
o stromy, kopce, o blata,
o tisíc mezí brousí a dere
si jarní dravčí pářata.

Zelená trávka jako vlásky
se rodí hlavičce na lysé,
vstávejte, boží sedmikrásky,
v den prvý chudí zrodí se!

A vstávejte, vy srdce všecka
jež lidská láska nehřeje.
Vstávejte, prostá srdce dětská,
to první slunce vaše je.

Drsná láska, 1927

Václav Radimský – Jarní jitro

Sovovy jarní básně ukazují jaro od jeho prvních, jen tušených předzvěstí přes první projevy probouzející se přírody – růst prvních rostlin, zpěv ptáků – až po vrcholný rozpuk v květnu. Nositelem i projevem jara a jeho život obrozující síly je často vítr, spojený s motivy nebe a mraků. Postup jara básně naznačují jak časovými určeními, prezentací příslušných přírodních skutečností (petrklíč, skřivan, vítr, jarní deště), tak tematizací příznačných zemědělských prací, venkovských obyčejů a křesťanských svátků s jarem spojených (květná neděle, Velikonoce).

Předjarní noc

V údolí lesy sestouply a z jejich přerývaných mlh,
ač zimy přešlé čišel stín a jako sklepeními vlh,
noc z temna předla po chvílích paprsky siné, měsíční
již v sosen štíhlé kužele, jež do bouřících větrů ční.

Pak ztichlo vše a zadýchal zvuk zvonů houští do sosen,
jak teplé rty by líbaly cos řkouce v kraje polosen,
van čerstvý proběh údolím a z lesů prudkou vůni zdvih,
ručejů jarních dětský pláč, chuť dneškem rozoraných lích.

A mraky jarní jímal chvat, van stíhal van a za vánky
podléštky v trávě vstávaly i sněhobílé sasanky,
měnivé světlo hrálo s tmou, zabouřil vítr větvemi,
úrodnou silou, divokou se vzpínal nad zemí…

Básníkovo jaro, 1921

Antonín Hudeček – Jarní krajina

Jarní noc

Snivý, jarní, vůní rozšlehaný dech…
Spí ta země jako v snech.
V pýří květů, v záři hvězd.
Jako v pohádce to jest!

Břízy kývnou, zavzdychá si keř.
Modrá šeř
na oblázky padá v brod,
v bílé květy, v tůně vod.

Ač spí v temnu kolem zem,
teplá je svým jarním úsměvem.
Jak by přebolenou bolestí
zachvíval sen o štěstí.

Květy intimních nálad, 1891

Obrozující se příroda jara nachází svůj konkrétní projev ve zrození. Symbolem jara se tak stává nejen třeba motiv petrklíče, ale také dítě. Rané období přírodního cyklu i života člověka je zde propojeno s motivy mládí. Jarní obrodu přírody mluvčí nevnímá pasivně, ale také na něj aktivně působí: plní ho fyzickou a duchovní energií. A k jaru patří samozřejmě i láska.

František Daněk Sedláček – Jaro

Slunečný den

Klid všude. Slunce lije na peron
své jarní proudy. Chvíle ospalá
v zapadlém nádraží, kdy tichý den
průzračný nad širokým obzorem.
Tu čekám samoten a vyhlížím
na louky sluncem zatopené, v nich
skupiny olší v dálku tratí se
a potok zpola vyschlý pod mostem
se blýská, jako střepy zrcadla.
Jen kavka křikne, a jen písku pád
po střeše plechové, jen jednotvárný
se ozve telegrafu klepot, jen
šum květin, které kropí zelinář.

Mír všeho nehybný mne dojal tak,
jak jenom lesy s mrtvým výdechem
ukrytých malin.

Ve mně ležela
nezlomná touha: mnoho vykonat,
mé myšlenky a touhy, přání všecka
jak lesklá háďata se přišla hřát
do ticha srdce, kde se křížily
paprsky toho květnového dne.

A louky bujně kvetly, květy šuměly.

Soucit i vzdor, 1894

Jan Preisler – Jaro, triptych

Jarní píseň

Stříbrné skřivanů písně
slunečné ve výši?
Les černý se dívá přísně.
Což ještě neslyší?

Ty, s vroucíma očima paní,
buď při mně vždy po boku,
dnů jarních zvěstování
až zazpívá v hluboku.

To zavzněly vřeskné rohy
a pastýřské šalmaje.
A jehnědy zazlátly, hlohy
se bělaly do kraje.

Nemeškej, nebezpečí
je v minutce prodlení,
pojď bez rady, starosti něčí,
bez přátel, bez modlení.

Tak prostovlasá a v šatě,
jejž právě na sobě máš
a taková, jako svatě
ty uvnitř hoříš a pláš.

Než pěšinou sejdem k cíli,
vše do květu rozpučí.
Pojď, než květ opadne bílý.
Pojď, v moje náručí.

Ještě jednou se vrátíme…, 1912 (2. vyd.)

Básně o jaru mají u Sovy také společenský, národní a politický rozměr. Zejména v básnických sbírkách po roce 1918. Poválečná vlna společenského nadšení a optimismu se totiž projevovala touhou budovat nový, lepší svět na troskách světa starého. A právě symbolika přírodního cyklu, jaro, hrají ve vyjadřování těchto idejí a tužeb podstatnou roli.

Nové období je pojímáno jako jaro lidstva či národa a objevují se v symbolickém i základním smyslu motivy spjaté se zemědělskou prací – orba, pole, hospodář. Venkov, sedlák a jeho svět tu tradičně vystupují jako základní hodnotové konstanty, a především ve své podobě jihočeské – s odkazy na husitství a českobratrství – i jako stálý zdroj duchovní a hmotné síly národa, jako pozitivní příklad a morální vzor pro přítomné i budoucí generace.

Nejkrásnější jaro

Jaro je líbezné,
nejlíbeznější za tři sta let.
Pluhy skřípají železné,
aby přeoraly svět.
Písně skřivánčí rozsívejte
do hlav a srdcí, rozsévači,
v plamenné činy se rozdmýchejte
z dílny duchů, vy semena dračí,
nad msty ať převažuje duch.
Láska ať prahy hlídá,
aby nemohla bída
sevřít svět v užší vždy kruh.

Nebude dlouho takého jara,
všecko je zrodem, vše světelně hárá
nových plamenů stem,
všecko je panenská prsť, jež čeká.
S modlitbou bratrských díků kleká
člověk na širou osetou zem:
Jara svého nezmarnil jsem.

Hovory věcí, 1930

Příspěvek Básně o jaru Antonína Sovy pochází z Antonín Sova

Soubor zahajuje sbírka Z mého kraje (1892), která patří k nejvydávanějším a asi i nejznámějším Sovovým knihám. Básník v sevřených slokách kreslí portrét své domoviny, Pacovska, v jeho přírodních, sociodemografických i kulturních charakteristikách. Lumírovská a realistická východiska Sovovy poezie se tu snoubí s novým, impresionistickým zobrazením skutečnosti. Zlomená duše (1896) představuje kapitoly ze života moderního člověka fin de siècle. Sovova poetika se zde ocitá blízko dekadenci a vzdorné gesto individualismu podtrhuje také básníkova předmluva k prvnímu vydání skladby. Třetí sbírka souboru Vybouřené smutky (1897) představuje jeden z vrcholů Sovova symbolismu, který literární kritik a básníkův přítel F. X. Šalda pojmenoval jako symbolismus sociální. Těžiště sbírky Ještě jednou se vrátíme (1900, 1912) leží v osobité přírodní lyrice, která si skutečně zaslouží charakteristiku  „poezie na hraně slov a tónů“. Verše plné tklivé krásy dokáží i po sto letech vyvolat v čtenáři intenzivní estetický zážitek. Soubor uzavírá Lyrika lásky a života (1907), jedna z nejkrásnějších Sovových sbírek i české poezie vůbec přináší lyriku plnou milostné deziluze a smutku. V popředí stojí partnerské vztahy a nemožnost nalézt ve vztahu štěstí a naplnění.

Editorem knihy je Václav Vaněk, který vyučuje literaturu 19. století v Ústavu české literatury a komparatistiky Univerzity Karlovy. Že je Vaněk citlivým a pozorným editorem, dokázal již ve svých předešlých pracích, ať už jako editor jiného svazku České knižnice, Nerudových Arabesek a Povídek malostranských (2013), nebo jako vedoucí studentského edičního semináře, z nějž vzešly dvě zajímavé antologie české romantické poezie a prózy – Rozkošný hrob (2009) a Mrtví tanečníci (2010).

Zásady České knižnice pro zpracování komentáře kladou důraz na prezentaci dobových ohlasů a recepci díla v literárněvědné literatuře, vlastní interpretační aktivita autora komentáře je spíše upozaděna a ponechána na samotném čtenáři. To staví editora před nelehký úkol, jak pokud možno komplexně charakterizovat dílo v kontextu jeho vzniku i autorské poetiky, postihnout jeho recepci a přitom se úplně nevzdat nového pohledu. Václavu Vaňkovi se to daří dobře. Je podrobně seznámen s literaturou oboru, vybírá to nejdůležitější, nejzajímavější a pravda i to prověřené časem. Zároveň je tu přítomen i zkušený a empatický interpret, který nám v jedné dvou větách dokáže poutavě přiblížit zajímavé skutečnosti Sovovy poetiky s ohledem na dobový kontext i nadčasovou estetickou působivost básní. Na své si tak při četbě Vaňkova komentáře přijdou jak ti, kteří se s Antonínem Sovou teprve seznamují, tak i ti, kteří se poezii přelomu století věnují intenzivněji, či je s autorem komentáře pojí obdobná profese.

Sovovy Básně najdou určitě své místo v knihovnách kulturních institucí i jednotlivců, lačnících po kvalitní poezii. Nezbývá než vyjádřit potěšení nad tím, že loňské sovovské výročí (150 let od narození Antonína Sovy) vyvolalo celou řadu nejen publikačních aktivit vysoké hodnoty. Ať už je to výbor Sovovy poezie Já nikdy nechci dohotoven být připravený Městským muzeem Antonína Sovy v Pacově, Až bude po boji, album zhudebněné poezie Antonína Sovy Jiřího Bílého a Michala Röhricha nebo naposledy právě představený titul.

Autor: Antonín Sova
Vydalo: nakladatelství Host
Edice: Česká knižnice
Počet stran: 616
Vazba: vázaná
Vydáno: 1/2015
ISBN: 978-80-7491-157-6

Příspěvek Antonín Sova: Básně – nové vydání pěti básníkových knih pochází z Antonín Sova

Ať tak, či onak, konec roku je vždy zlom. Často finiš a často začátek nějaké cesty. Zamyšlení, vytyčování nových životních směrů i předsevzetí a přání patří k novému roku také v české poezii. Tak alespoň čtyři kousky napříč naším novodobým básnictvím.

Novoroční sen

V lesích jel jsem hlubokých,
byla noc a všude sníh,
smutno bylo, kam jsem zřel,
les jen dýmal a se tměl.

Čekal jsem již rána vzmach,
jak se vznítí v korunách,
a jímž počne Nový rok
hluboký svůj světlý tok.

Zlatožluté mlhy dech
jak by přelít’ po stromech,
ale zase starý stín
kýval smutně z doubravin.

A já mnil jsem znaven již,
že den váhá jíti blíž,
a že zemřel v bezdna tmách
krvavý a v mrákotách.

A že již se nevrátí
do polí a souvratí,
a že nevrátí se zpět
láska v starý, mroucí svět.

A že všecko zhyne v mžik,
co snil člověk, smrtelník,
v ledném hrobě mrtvou tmou
vše se srovná najednou.

Ale náhle v zlatu par
oblohy pruh šedý, stár,
nového dne tichá zvěst,
zablýsk’ náhle ve sklon cest.

Nádherný a skvoucí den
rozkvet, jako z bílých pěn
lesy v kraj se dívaly,
dýmaly a zpívaly.

Novým hymnem lidských snah
zdál se svítit slunce prach,
trysk’, jak ze dna bolesti
sen by vstával o štěstí.

Antonín Sova, Květy intimních nálad, 1891

Clark Greenwood Voorhees, Winter Moonrise, 1912

Balada novoroční

Zas nový rok – to do tmy skok!
Clown věru lepší neudělá.
Na stranu klobouk, ruku v bok,
ať pořádná je z toho mela!
Evropa hledí na nás celá,
vždyť sama s námi skáče též,
pst! – dvanáctá juž krajem zněla:
Kdo nedopil’s, teď dopít spěš!

Sta rubínových v číši ok
a na rtu píseň, filomela,
a s dobou vždycky krok a krok,
jak peruť její zašuměla.
Nechť mysl chabnoucí se chvěla,
vždy hřebce času za otěž
dovede chytit ruka smělá –
Kdo nedopils, teď dopít spěš!

Tak vítán buď nám nový rok,
v něm práce – soumar, píseň – včela;
žij v slunci orel, v prachu mlok,
v terč pravdy vnoř se vtipu střela,
ať žertem zmizí vráska s čela!
Ty rychle na džbán zaklepeš
a blázen mní, že hřmí to děla –
Kdo nedopil’s, teď dopít spěš!

Poslání

Dvanáctá v skutku zahučela,
pod hukem jejím chví se věž,
než z číše duch a duše z těla,
kdo nedopil’s, teď dopít spěš!

Jaroslav Vrchlický, Moje sonáta, 1893

André Brouillet, Suzanne et les vieux messieurs, 1890

Sylvestrovská elegie

Zas rok jeden zmírá. Člověk zří, jak stárne,
mrzoutství a skepse stává se mu zvykem.
Vyhýbá se lidem, ví, že je vše marné,
nejlépe se ještě baví s pohrobníkem.

V plamen kamen hledím. Kavalkáda pestrá
upomínek starých před zraky mi letí,
jak jsme bouřívali kdysi na Sylvestra,
když jsme byli asi osmnáctiletí.

Myslili jsme tehdy: Celý svět nám patří,
k půlnoci když číše k přípitku jsme vznesli,
každý z nás byl básník, každý z nás pil za tři,
druhu druh jsme v náruč a pak pod stůl klesli.

Krásná doba básní, písní, pitek, lásek!
Volný byls jak pták a starost neměls jinou,
než kde rychle novou sekeru bys zasek
nebo proslavil se jinou oslovinou.

Krásná dobo květů, přátel, snů a číšnic,
kde je verš, jenž všechnu bizarnost tvou poví?
Nerozvážlivostmi vesele se pyšníc
mládí v třesku sklenic vítalo rok nový.

To vše už je dávno. Už to pravda není.
Kde je verš, jenž pěl by o tom elegii?
V plamen kamen hledím v tichém zamyšlení,
zatím co zas jeden starý rok v dál míjí.

Já jsem taky starý. Vše je staré vlastně.
Nadšení už dávno vychladl žár mocný.
Květy nevoní mi, více nežli básně
plní teď mou duši spolek výpomocný.

Srdce už je zdrávo, (všechny žhoucí plamy,
jež v něm plápolaly, ztišily se totiž
během doby šťastně) pouze s ledvinami,
když rok nový slavím, mívám občas potíž.

Kde jsou dávní druzi? Zmizeli mi v dálce
rozmeteni vichrem do všech úhlů světa.
Shnili v úřadech či padli v této válce,
která, jak jest známo, trvá už tři léta.

Kam se podělo vše? Kde jsou ony číše,
z kterých jsem kdys píval? Kde slova těch písní,
které jsem kdys zpíval? Marně ret můj tiše
zanotovat chce je – hlas se v hrdle tísní.

V plamen kamen hledím. Čas utíká krásně,
nutno skončit toto rozjímání noční.
Chop se, brachu, číše ku konci své básně
a sám sobě připij v noci novoroční.

Josef Mach, Na obou polokoulích, 1918

Stanislav Feikl, Ranní panorama Prahy, kol 1920

Do nového roku

Republiko co ti přát?
Co bys sama chtěla?
Duši rač ti Osud dát
do chorého těla –

potom cestu upravit
s milníky a směrem
abys znala, kam dojít
vždycky před večerem –

po pravé i levé straně
stromů řad, kam na větve
věšela bys odhodlaně
žravé výtečníky své.

Josef Svatopluk Machar, Na okraj dnů, 1935

Příspěvek Verše silvestrovské a novoroční pochází z Antonín Sova

Podzimní „kulisy“ mnoha tehdejších básní souvisí nejenom s životním pocitem básníků, ale samozřejmě i s kulturní orientací na zahraniční, symbolistně-dekadentní umělecké vzory, ať francouzské nebo severské provenience. Propojování přírodních jevů a dějů s lidským životem nebylo v literatuře sice nic nového a najdeme je už v nejstarších literaturách, nyní se ale do ztvárnění básně promítá složitá subjektivita moderního člověka. Básničky o podzimu tak představují estetizovanou výpověď o člověku samotném.

Odkvetlo vše, uzrálo

V obrazech podzimních krajin využívají básníci příznačné přírodní děje k vyjádření určitých životních fází člověk, jeho nálad a emocí. Texty se tak hemží motivy zrání, uvadání, padání listí nebo sklizně. Podzim představuje tedy nejčastěji časoprostor, v němž mnohé končí, uzavírá se, zaniká.

Jeseň

Jsou okna zastřena již villy zapadlé
ve smutek jeseně po kraji rozlitý,
do vlhkých parku cest, na květy uvadlé
dešť listí svadlého se zvolna tiše snes’.

Vzduch vlhký zápachem byl země prosycen,
v paprsků posledních odlesku hasnoucím,
jímž západ krvavý byl ještě zanícen,
ve smutku jeseně umíral v chladu den.

V mé duši podzim šel ve barvách pohaslých,
jen odlesk zašlého se ještě na dně chvěl,
a mrtvé vůně dech již květů povadlých
dešť listí svadlého se tiše na ně klad.

Karel Babánek, Vytržené listy, 1896

„Ticho vsi mlčením hřbitova dojímá…”

Častý je motiv intenzivně vnímané a pociťované prázdnoty, nepřítomnosti čehosi či kohosi, což je v kontrastu vůči předchozí bohatosti léta. Básně o podzimu zdůrazňují nepřítomnost entit v prostoru: nepřítomnost zvuků – ticho, barev – splývání barev, zastřenost, rozostřenost kontur, v barevném spektru dominuje bledost, šeď, až úplná bezbarvost. Celkově můžeme mluvit o ztrátě či potlačení rozmanitosti okolního světa, tak jak skutečně na podzim existuje i jak se subjektu jeví. Přirozeným vyústěním této „optiky“ je pak představa umírání a smrti.

[See image gallery at www.antoninsova.cz]

Říjen

Topolů nade vsí hudba líná
zpívá bezlidným prázdnem října.

Réva na zdích zlatorzivá
mlčí, odpočívá.

Prázdny jsou špačků budky.
Ticho vsi mlčením hřbitova dojímá,
okénka chalup slepýma očima
mlhou se prodírají,
větru kdes úder prudký
zaskučí,
zrývá ticho a lomí se v dalekém kraji.

Antonín Sova, Drsná láska, 1927

Nálada podzimu

Podzimní scenérie i jednotlivé motivy souzní s náladou mluvčího, evokují a zhmotňují jeho emoce a v důsledku budují výslednou atmosféru básně. Naplňuje se tak ona známá Amielova definice o krajině jako stavu duše. Podzimní básně ale nejsou jen „náladové“, emoce je často spojena s reflexí a meditací nad neúprosným a rychlým plynutím života, nad možnostmi mládí, které byly promrhány, nad konečností člověka.

Podzim duše

Park sežloutl a stichl juž v tom teskném umírání
a ohně dávno vyhaslé víc nedovedou vzplát;
zní z šedých polí večerem vran drsné krákorání
a v luzích k dálkám rozpjatých i bledý ocún zvad.

Jsou pusty moje komnaty, kde těžké vůně táhly,
a v zádumčivém orchestru ztich akkord vítězný,
stesk padá v celý zámek můj, stesk dusivý a táhlý,
pro umučené naděje, pro odchod Princezny.

Oh, kde ty písně vášnivé, jež zmíraly v noc kdysi!
Můj Bože, je mi líto tak těch tónů doznělých! –
Nad vysílenou krajinou mrak olověný visí
a zvolna, zvolna do zahrad se snáší vlhký sníh..

Roman Hašek, Pohádky zelených očí a verše o stesku i výsměchu, 1904

John Atkinson Grimshaw, November Moonlight, 1883

Podzimní jitro

Ves v šeru spí, sám chodím po hrázi;
kol pole jen a pole bez hrází.
Jen žluté listí, oč zavadí nohy,
na obzoru jen černají se stohy.

Ach druhdy jaké vášní útoky
mi v srdce na témž místě hřměly!
Teď všady mír, sen hluchý, hluboký,
háj bezlistý je a luh osiřelý.

Na úděl svého žití klidně zřím.
To věru dost, ba víc než srdce žádá.
že mohu klidně patřit na podzim,
jak houstne mlha a jak listí padá.

Jaroslav Vrchlický, Jak táhla mračna, 1885

Báseň jako plátno

Využívání reálných krajinných skutečností vede k výrazné vizualitě básní. Není náhoda, že mnohé básně jako by byly ilustrací některých dobových obrazů a naopak, u mnohých maleb máme pocit, jako by se malíři nechali inspirovat tím či oním textem. Ať už však literatura nebo výtvarno, společný životní pocit a obdobné umělecké vlivy působily při vzniku děl, která dodnes oslovují svou náladou a snahou poodhalit jejím prostřednictvím tajemství bytí.

Skizza

To dnes je smutný a deštivý den,
– lucerny ve tmě jsou body,
mlhou vzduch zalit je, nelze jít ven,
v ulicích září mdle vody.

Do oken rozlit z lamp žlutavý jas,
domy teď zavřeli s třeskem…
Smutná noc říjnová blíží se zas
s mlhou a pochmurným steskem!

Pod stromy listů teď válí se žluť,
Bože, jak smutno je všade.
To ani podzim, to možno v mou hruď
zima už tiše se klade!…

Karel Červinka, Krajiny a nálady, 1894

[See image gallery at www.antoninsova.cz]

Příspěvek Básně o podzimu Antonína Sovy a kolegů pochází z Antonín Sova

Jeden důležitý bod vztahu Sova a hudba leží v básníkově životě. Jeho otec, Jan Sova, byl totiž nejen učitel, ale také hudebník. Hrál výborně na několik nástrojů i sám komponoval, a tak není divu, že do tajů hudby, v tomto případě v hru na housle, zasvěcoval i svého prvorozeného syna. Mladý Antonín Sova na ně hrál v lukaveckém kvintetu, jak nám to krásně zpřítomňuje dobová fotografie, a v muzicírování pokračoval i po příchodu do Prahy. Hrál druhé housle v domácím kvartetu dr. Boreckého nebo s přítelem Karlem Hoffmeistrem prováděli dueta pro housle a klavír. Hudbu měl Antonín Sova rád celý život, často ji poslouchal a ke stáru velice oceňoval tehdejší novinku, rozhlasové vysílání, které mu zpříjemňovalo pobyt mezi čtyřmi stěnami pražského bytu.

Antonín Sova jako člen lukaveckého kvinteta

Ve znamení umělecké syntézy

Biografický základ, to by však bylo málo pro Sovu-hudebníka verše. Je tu také zejména soudobý umělecký a kulturní kontext, který výrazně ovlivnil básníkovu tvůrčí metodu. Impresionismus, symbolismus nebo secese považovaly poezii a hudbu za dvě strany jedné mince. V podstatě se tak na jiné úrovni obnovovalo pojetí ze samých počátků lyrického básnění, kdy byl ve starověkém Řecku přednes či zpěv slova doprovázen hrou na hudební nástroj, nejčastěji lyru. Snaha sugerovat básní určitou náladu a emoci, zažehnout nové významové dění, které se emancipuje od vlastního, pojmového významu jednotlivých slov, přineslo v období fin de siécle nebývalé zjemnění a vycizelování básnické řeči.

Hudba díla – hudba v díle

Jak se ona hudebnost promítá v Sovově díle? V několika úrovních. Ve formální stavbě díla i v jeho obsahovém plánu. Zejména delší básně a básnické texty jsou komponovány jako hudební skladba. Setkáváme se v nich s postupným rozvíjení tématu či myšlenky. Své důležité místo tu mají nejrůznější variace a opakování na úrovni hlásek, slov, nebo i celých syntaktických celků. Časté jsou refrény a repetice. Dále jsou to vlastní hudební kvality verše. Sem lze řadit hláskovou instrumentaci, důraz na libě znějící hlásky a skupiny hlásek. Práci s rytmem verše, s intonací věty a tak dále. Veškeré spojení kompozice, zvuku i myšlenky v důsledku vytváří onu sugestivnost básně, která díky svým hudebním kvalitám míří zase někam k dávným zaříkávadlům a mantrám.

Výbor Sovovy lyriky z roku 2002

Hudba v obsahovém plánu Sovových děl, to jsou známé symboly hudby, houslí, violy, klavíru; motivy koncertů, hudebníků… Ať je to třeba slavné intermezzo Zlomené duše, báseň Z mého života, inspiračně těžící ze Smyčcového kvarteta e moll Z mého života Bedřicha Smetany. Báseň Řeka z Vybouřených smutků můžeme zase číst jako slovesnou, blasfemickou variaci Smetanovy Vltavy. Ale hudba je výrazně spojena také s postavami Sovových románů a povídek. Takový Oskar, bratr Tómy Bojara ze stejnojmenného románu, představuje umělce marně hledajícího jakési nové hudební formy. Hrdinka Ivova románu, Štěpánka, dává zase přednost své umělecké touze a hudební kariéře klavíristky před vztahem s Ivem. A zmínit musíme i hlavní postavu novely Pankrác Budecius, kantor. Pankrác miluje hudbu až animálně a bez jeho umění se neobejde žádná muzika v kraji.

A kolik hudebních pojmů a italské hudební terminologie nacházíme v názvech Sovových básní. Co třeba takový Ranní zpěv lásky, Jitřní chór zpívá nebo hned celá sbírka Zpěvy domova. Hudební asociace a nálady vzbuzují básně jako Largo dlouhých večerů, Nokturno v zahradě kde se tančí, Andante či Hudba teplé noci. A to už nemluvíme o tom, v kolika básních je obsažen pojem „píseň“. Máme tu například Píseň minulosti, Píseň pro nová srdce, Píseň nenávisti, Píseň o hodinách tvůrčích anebo Píseň optimismu. K hudbě, žánru písně často odkazuje i podoba veršů – pravidelná strofika, rytmus i rým. Anebo se tu jen zpřítomňuje starobylá představa básníka jako pěvce. A to už jsme zase na počátku lyriky, kdy hudba a poezie nebyly bez sebe myslitelné.

Antonín Sova zhudebněný

Toto hudební posvěcení Sovy-člověka i Sovy-básníka vycítili mnozí skladatelé a využili jeho dílo ve své tvorbě. Ať to bylo v rovině určité inspirace, nebo přímo komponovali na slova jednotlivých básní. Je to pořádná řádka známých, méně známých i dnes už zapomenutých umělců – Vítězslav Novák, Josef Suk, Jindřich Jindřich, Jaroslav Kvapil, František Pícha, Jaroslav Novotný, Ladislav Vycpálek a mnozí další. V jejich tvorbě najdeme jak komorní skladby pro hlas a nástroj či skupinu nástrojů, tak skladby pro celý orchestr. Skladby pro mužské, ženské i smíšené sbory. Skladby ctící zákony klasické hudby a jejích forem i skladby populárnějšího zaměření.

Celá tato sovovská hudební žeň však vznikala zejména v první polovině 20. století. Později se hudebníci a písničkáři přirozeně soustředili zejména na soudobou poezii, například Josefa Kainara nebo Václava Hraběte. Od počátku tohoto století se však Sovovým veršům čas od času dostalo moderního pojetí. Širší veřejnost určitě zaznamenala počin pražské skupiny HM, která neotřele zhudebnila slavnou báseň Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy?, anebo píseň Moniky Načevy Do jezer stíny lesů padaly, která je součástí alba Sick Rose, vydaného v roce 2010 v souvislosti s výstavou Decadence Now.

V roce 150. výročí básníkova narození mají všichni milovníci Sovovy poezie a hudby opět velký důvod k radosti. Písničkář Jiří Bílý a kytarista Michal Röhrich zhudebnili třináct Sovových básní a vytvořili z nich ucelené, významově i náladově prokomponované album Až bude po boji. Ale to není vše. Jana Hrušková, organizátorka multižánrového festivalu Pacovský poledník, oslovila i další umělce s prosbou o zhudebnění libovolné Sovovy básně. Čtrnáctý ročník festivalu v srpnu 2014 tak představil Sovovy verše v interpretaci Ivana Hlase, Mňágy a Žďorp nebo třeba skupiny Jablkoň. Všechna hudební aranžmá básní se nahrávala a v současné době se míchá a produkuje CDéčko. Máme se na co těšit.

Příspěvek V tón vysoký zladěno přišlo ráno a zvučelo ve mně… pochází z Antonín Sova

Báseň Meditace pochází ze sbírky Lyrika lásky a života z roku 1907, která obsahuje především intimní, milostnou a erotickou lyriku. Početné jsou tu básně, které sám Sova nazýval baladami a které v lyrické zkratce předvádějí vztahová dramata mezi partnery. Jiná čísla jsou povahy meditativní a reflexivní.

A láska lásku časem nepochopí.
Bolestí krutou vteřina se temní.
Zda vyjasní se? Louky, zdá se, vadnou.
Tma hrubých stínů osvětlením zjemní.

Žluť hájů plane … Pták se koupá v ní.
Je podzim krásný. Slunce plane kmeny.
Jdem do své meditace zabráni
v kraj životem i smrtí okouzlený.

Lze leccos nechápat … Háj zvadnul již,
však pták chce teprv zpívat … Slunce zašlo,
a my chcem někam přes hory a řeky,
my skrytě jdem, sta zvědavců nás našlo.

Mhy teplé modrý rozvěšují flór.
Jak listy žluté pod nohama chřestí!
Lze leccos nechápat … žal srdcí věřících
a srdcí ubitých zoufalé štěstí,

i to, že mroucí duše milovat
by teprv chtěla … Přisát se a vtělit
do atomů, jež hoří světlem dnů
a jimiž krok a úsměv žití přelít.
Báseň pod drobnohledem

Zvukový kód

Báseň je po stránce hláskové instrumentace opravdu výrazně prokomponována jak v horizontální, tak vertikální rovině. V první strofě dominují hláskové skupiny: as, ase, se, hojně je zastoupena samohláska i/í. Ve druhém verši explozíva t zvýrazňuje evokovanou emoci – krutá bolest.

Vertikálně upozorním alespoň na skupiny ase, stí, í a te, ou v první strofě, které se vyskytují v úhlopříčce pod sebou. Velmi časté jsou eufonické paralelismy, např. druhá strofa – druhý a čtvrtý verš. Eufonie je zde také často výsledkem opakování slov nebo aliterace. Na pomezí rýmu se dostaneme, zmíníme-li asonance a konsonance slov uvnitř veršů, např. své meditace, smrtí okouzlený či chcem někam.

V otázce rýmové charakteristiky si pozornost zaslouží především to, že v rýmovaných slovech převládá samohláska i/í. Markantní je to hlavně u prvních dvou strof, kde převaha i/í a spolu se souhláskou n pokrývá sedm veršů z osmi, a zejména v první strofě tato vysoká hláska, podpořena navíc kvantitou, zdůrazňuje její bolestné ladění. Hlásky i/í se pak vrací ve strofě čtvrté a páté, doprovázeny souhláskou t.

Syntaktický kód

K utváření smyslu básně silně přispívá i její syntaktická výstavba. V textu zřetelně převládají jednoduché věty, které představují samostatné výpovědi. Jsou k sobě přiřazovány bez spojek, čímž nabývají větší samostatnosti, a tedy i většího významového zatížení a sugerují dojem naléhavosti.

V prvních dvou strofách nenajdeme žádné souvětí (budeme-li pokládat zdá se za vsuvku), což souvisí s tím, že první sloka je jakýmsi úvodem do meditace, otevřením tématu a druhá pak načrtnutím přírodní scenérie. Lakonické výpovědi typu Je podzim krásný jsou dědictvím Sovovy impresionistické techniky, jejímž je právě takovéto přiřazování jednotlivých vjemů, jímž básník vyvolává dojem, náladu.

Od třetí strofy spolu s nástupem citového rozporu (vždy je tu nějaké „ale“, „však“ třeba skryté) se souvětí už objevují  – vždy souřadná s poměrem odporovacím mezi větami. Adverzativní větné vztahy v dlouhém souvětí Slunce zašlo, a my chcem…silně exponují naléhavost touhy po cestě, která dovede ke kýženému citovému naplnění, harmonii či utišení. Závěrečné asyndetické spojení silně zvýrazňuje bolestné poznání, že cíl cesty není dostupný.

V závěru básně se syntaktické výstavba výrazně proměňuje – posledních šest veršů tvoří dvě celkem rozsáhlá souvětí. Oproti prvním dvou strofám, v jejichž prvních šesti verších nacházíme devět samostatných hlavních vět, je to nezanedbatelná posun. Obsahem je tu opět, a to naléhavěji, bolestné konstatování milostného míjení, nemožnosti naplnění vztahu a výkřik touhy po změně. Přesahy zde exponují do počátků veršů závažná konstatování (by teprv chtěla, do atomů).

Důležitou roli ve zvýrazňování částí verše plní také slovosled a vytýkání, např. v druhém verši první strofy je oproti zcela neutrálnímu slovosledu podmět – přísudek – předmět (Vteřina se temní krutou bolestí) přesunutím předmětu na počátek verše zvýrazněno jádro výpovědi, tedy bolest. Častým prostředkem jsou zámlky – aposiopese. Tato záměrná nedořečenost zvyšuje citovou hloubku prožívání, emocionalitu reflexe a působí jako sémantický prostor naplněný bolestí a lítostí, zejména pak po refrénu Lze leccos nechápat…

Obrazný kód

Nemělo by cenu vypočítávat veškeré užité básnické figury a tropy. Upozorním jen na časté genitivní metafory (krok a úsměv žití) a pro Sovu tolik příznačné personifikace (mhy rozvěšují). Často se zživotňují abstrakta a objevují se metonymická pojmenování pro člověka – pojmy jako láska, srdce, duše (láska lásku nepochopí, žal srdcí, duše milovat by teprv chtěla) se do popředí staví citová stránka člověka a vztahy.

Světelný kód

Celým textem výrazně prostupuje polarita světla a tmy. Tma a světlo tu představují hodnotové sféry s významy negativní a pozitivní. Významná je už jen četnost výskytu slov, která tyto skutečnosti přímo nebo i nepřímo označují: temní, tma stínů, osvětlením, žluť, plane, slunce, hoří světlem. Konečně i slova jako úsměv a vadnutí spojujeme se světlem či tmou – úsměv bývá jasný nebo rozzářený, tam, kde zapadlo slunce, nositel životodárného světla, vše uvadá. Tma zde tady zastupuje bolest, žal, deziluzi, vadnutí jako ztrátu životních sil a perspektiv. Světlo pak štěstí, radost, smích, naplněný citový vztah a souznění.

Bylo by zajímavé sledovat, jakými významy tuto polaritu světla a tmy naplňují jednotliví básníci či básnické školy, zde jen tento postřeh. Zatímco Sova zůstává především ve sféře citové, na poli lásky a milostného vztahu (třebas povětšinou bolestného a nenaplněného), jež zakládají lidské štěstí a jsou pro Sovu smyslem a naplněním života. Karel Hynek Mácha tuto složku překračuje a jde přímo k metafyzickému problému bytí, k definitívě naší konečnosti a hrůzy z ní.

Kompoziční kód

Při popisu kompoziční výstavby básně se opět projevuje její hlavní výstavbový a jednotící princip: paralelismus.

První strofa tvoří jakýsi úvod s vymezením tématu. Úvodní verš celé básně lze označit za jakési motto či poetickou sumarizaci tématu (A láska lásku časem nepochopí), tedy nesoulad citů, zklamání v lásce, partnerský neúspěch a nepochopení, které přinášejí bolest a deziluzi, zasahující každou vteřinu. Bolest zde drobí čas na mučivě prožívané okamžiky. Užitím otázky ve třetím verši se mluvčí obrací především sám k sobě (nejde v první řadě o řečnickou otázku), vyjadřuje nejistotu, pochybnost o možném překonání současného stavu. Kde hledat utišení před bolestí, zkonejšení než právě v přírodě a v jejím jasu.

Ve druhé strofě je v prvních dvou verších načrtnuta podzimní scenérie s důležitými motivy háje, ptáka a slunce. Vše je zde pozitivní, zalité sluneční září, vše plane a pták se opájí touto krásou. Zbylé dva verše prostupuje motiv cesty, chůze krajem. Lyrický subjekt se ponořuje do reflexe, ale není osamocen. Podmětem je my, jež může znamenat oba partnery, ale také kolektivní my – množinu všech zklamaných. V textu není ani jednou užito zájmeno já, podmět či sloveso v první osobě, čímž je výrazně vytčen obecně lidský význam a dosah celé básně.

Počátečním povzdechem třetí strofy (Lze leccos nechápat…) se zvýrazňuje vnitřní monolog a opět se ozývá disonance. Podzimní příroda je zde kontrastem k předešlé; krajina se náhle proměnila (Háj zvadnul již… ; Slunce zašlo…). Užití dokonavých sloves rychlost této proměny jen zesiluje. Totožné motivy – háj, slunce, ale s výrazně negativním určením uvadnutí a západu. Rozpor postihuje i motiv ptáka a jeho touhy zpívat. Stejně jako pták, i subjekty se chtějí vzepřít tomuto skutečnému i obraznému západu slunce (nadějí) – třetí a čtvrtý verš představují touhu po cestě, úniku, který však není možný.

Strofa čtvrtá začíná opět krajinným výjevem, kde přírodní skutečnosti jsou už přímým zpodobněním smutku a bolesti lyrického subjektu – mhy rozvěšují flór a listí nešustí, nýbrž přímo chřestí, tedy vydává nepříjemný zvuk bodavého, drásajícího pocitu. A znovu mučivá reflexe (Lze leccos nechápat…), že vše přichází pozdě, že lidé se ve svých citech, v lásce neustálé míjí (paralela k motivu ptáka). Toto konstatování se přelévá do strofy závěrečné, která vrcholí naléhavým přáním, bolestným výkřikem touhy po ulpění, po transformování se v okamžiky, které byly šťastné, kdy subjekt miloval a především byl milován.

Závěrem ještě upozorním, že některé motivy v básni stojí na pomezí symbolu. Například motiv cesty, chůze jako vyjádření touhy po uskutečnění životních, citových i duchovních potřeb. Obdobně motiv uvadaní luk, západu slunce jako skomírání životních a milostných nadějí. Připomeňme si třeba jenom začátek slavné básně Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy? (Když ona přišla na můj sad, vše právě odkvétalo…). Motiv ptáka můžeme zase vztáhnout k představě básníka-pěvce.

Příspěvek „A láska lásku časem nepochopí…“ – Sovova báseň pod drobnohledem pochází z Antonín Sova