Jan z Wojkowicz

Splín jako pojem označující určitou náladu má v evropském kulturně-společenském prostoru dlouhou a bohatou tradici, která sahá až do starověkého Řecka. Toto mezinárodní slovo najdeme proto i v českém prostředí, kde se začalo více objevovat koncem 19. století v literatuře, ale velmi brzy se rozšířilo do obecného povědomí.

Splín jako kulturní a literární fenomén

Vyjdeme-li z etymologické utvářenosti slova, zjistíme, že naše počeštěná podoba splín pochází z anglického slova spleen (← strf. esplen ← lat. splēn ← ř. splēn), které vedle původního významu slezina, označuje melancholickou sklíčenost, a to na základě antických a středověkých představ, že melancholie je způsobována onemocněním sleziny.

S vědomým omezením na novodobou historii tohoto pojmu, můžeme jeho frekventované užívání – společně s rostoucím výskytem jím označované nálady – sledovat od počátku 19. století v souvislosti s nástupem romantismu a jeho důrazem na citovost. Ta nacházela dobové a často také „módní“ vyjádření v pojmech a náladách, jakými byly např. světobol (weltschmerz), melancholie nebo nostalgie. Literární reflexi těchto nálad najdeme v dílech autorů jako G. G. Byron,P. B. Shelley, A. S. Puškin nebo M. J. Lermontov.

John Atkinson Grimshaw – Londýn, pohled na noční Heath Street, 1882

Ještě víc se splín dostává do popředí ve druhé polovině téhož století. V této době se v metropolích jako Paříž, Londýn nebo Vídeň rodí „moderní člověk“, vyznačující se intenzivnější senzibilitou a zesíleným sebe-vědomím. Výrazně se nyní problematizuje vztah člověka k okolnímu světu jako celku i k jeho dílčím složkám.

To, co dosud dávalo lidskému životu jeho horizont a smysl (národ, věda, náboženství), se nyní jeví jako iluzorní a nepravdivé. Člověk je nucen náhlednou skutečnost, jež ho obklopuje, i své místo v ní, novým způsobem. Logicky tak dochází k tomu, že hledá smyslotvorné konstanty svého bytí mimo reálný, všednodenní život. Obrací se například do svého nitra, k sobě samému a v dosud netušené míře analyzuje své pocity, ideály, životní cíle a jejich skutečnou realizaci.

Co tuto zvýšenou sebeanalýzu umožnilo a stalo se i jednou z jejích příčin, byl obecný hospodářský pokrok a zvýšení životní úrovně, které přinesly i středním vrstvám městské společnosti relativní blahobyt a nezávislost. Splín je proto v této době příznačně označován také jako nemoc „městského člověka“ či nemoc „moderní duše“.

Město

Město smutné v kraji studených, věčných mlh…
Jsou spleenem nemocni v tvých všichni chladných zdech!
Umdlení stíny plíží se v ulicích tichých… ve vleku Žití
smýkáni línými vlnami času svíjí se bledí nemocní tvoji –
Nudy holubi bílí zapadli na střechy města…

Město smutné v kraji duše mé pustém…
Na loži znavení zmírají nemocní tvoji,
a Radost nepřišla lék podat vysíleným,
a víno očekávání jemných nepodal jim Život.
Město mrtvé…
Zemřeli všichni spleenem nemocní v tvých zdech.

Karel Babánek: Vytržené listy (1896)

Moderní subjektivita se odráží v umění. V něm nyní převládají témata osamoceného individua a jeho duševního života; rodí se umělecké směry dekadence a symbolismus. Z nejznámějších uměleckých ztvárnění splínu a příbuzných nálad nutno připomenout aspoň Charlese Baudelaira a jeho Květy zla (1857), jejichž první oddíl nese název Splín a ideál, a taktéž Baudelairovy Malé básně v próze (1869), vydané původně pod názvem Pařížský splín. Tematizace splínu v umělecké produkci pak samozřejmě pokračuje a vrcholí na přelomu století.

Spleen

Když nízké nebe nám jak víko rakve tíží
na duchu štkajícím ve spáru dlouhé nudy,
a z dálky obzoru kol dokola k nám níží
den černý, smutnější nad noc a její trudy;

když země změněna jest vlhké na vězení,
kde Naděj krčí se jak netopýr a tmami
svým křídlem bázlivým naráží o sklepení,
si hlavu natlouká o spuchřelé kol trámy;

když hustý, dlouhý déšť své charé kapky snuje,
velkého žaláře tak mříže nápodobí,
když hnusných pavouků kol zástup poletuje,
by roztáh’ sítě své nad mozků našich koby:

Tu náhle rozlehne se divý poplach zvonů,
a děsné vytí jich to zalétá až k nebi,
jak duchů bez vlasti a bludných, v stálém honu,
roj vzdorný, zoufalý, jenž příšerně se šklebí.

Pohřební průvody bez bubnů, hudby zvolna
mou duší táhnou dál, co Naděj v slzí zdroji
a Úzkost zoufalá a despotická, bolná
vtkne černý prapor svůj v schýlenou lebku moji!

Charlese Baudelaire: Květy zla (1857), báseň přeložil Jaroslav Vrchlický

Edvard Munch – Melancholie, 1894

Do českých zemí se slovo splín dostává postupně od poloviny 19. století. Jeden z prvních výskytů najdeme v epigramu Karla Havlíčka Borovského nazvaném Misantropský (kolem r. 1844). Dále pak například v románu ve verších Pan Vyšínský (1859) Gustava Pflegra Moravského, který byl výrazně inspirován Puškinovým Evženem Oněginem.

Misanthropský

Od čerta vás pro ten božský hněv
Ježíš koupil za všechnu svou krev,
Já však mním, když na mne přijde spleen,
Že bych za vás nedal trochu slin.

Karel Havlíček Borovský: Epigramy z let 1843-1845

…
Od doby té se v žádné společnosti
Víc neukáže celý masopust;
Proň nemá žádných více půvabností
Ten světa hlučný, klamný, stkvělý šust.
Jen hluboký žel v bolné hrudi hostí…
A ti, již lásku jeho k tanci znali,
Již ve spolku s ním často hodovali
Ve víru divém hlučné veselosti:
Teď nerozumí jeho zoufalosti,
A mní, že spleen snad moderní jej souží,
Či že mu podivinství v mozku krouží.

Gustav Pfleger Moravský: Pan Vyšínský (1858)

O intenzivnějším užívání tohoto pojmu v českém uměleckém kontextu můžeme ale hovořit až od počátku 90. let. Vpád splínu do české literatury souvisí především s orientací na francouzskou symbolistně-dekadentní poezii  a s vlastní tvorbou českých symbolistických a dekadentních autorů, zejména Jiřího Karáska ze Lvovic, Emanuela z Lešehradu, Otakara Auředníčka, Karla Babánka či Jana z Wojkowicz. Jednotliví autoři jdou ve své fascinaci splínem tak daleko, že vytvářejí dokonce odvozené slovní druhy jako například spleenetický, tj. plný splínu; spleenista, tj. ten, kdo trpí splínem nebo spleenovitý, tj. trpící spleenem.

Z tohoto prvotního, literárního východiska pak slovo splín proniká mimo uměleckou sféru a častěji se objevuje i v běžné komunikaci, kde jeho užití často nabývá (právě pro svou výrazně pociťovanou spjatost s dekadentní produkcí, její tematikou a typem hrdiny) ironického zabarvení, rysu podivínství a záměrné pózy. Dnes toto slovo užíváme pro označení určité smutné nálady. V některých kontextech ho lze chápat jako synonymum k výrazům depka či depina, blús, melancholie nebo chandra.

Spleen

Dnes večer se tak smutně smrákalo,
tak že už všechno, všechno plakalo –
a plakalo to ve mně dlouhým dnem,
dlouhým dnem – –
a žití prázdnotou…

Oblaka po nebi si jednotvárně plují,
kol oken lidé teskně defilují –
a je mi smutno – dlouze – zoufale
věčností monotonní…

Jan z Wojkowicz: Bolesti života (1915)

Splín v průsečíků emocí

„V předmětném horizontu smutku stojí nebytí něčeho jako ztráta plnosti bytí a smyslu bytí.“

Philipp Lersch

Stav, který slovo splín pojmenovává, můžeme označit jako určitý druh smutku, který má se svým nadřazeným pojmem společné východisko: pociťování ztráty něčeho. Vyjdeme-li ze skutečnosti, že splín je emocionální reakcí na nějakou ztrátu, zřetelně se nám při odhalování významu daného slova vydělí dvě složky, a to:

1. charakter ztráty, tedy příčina dané nálady;
2. prožívání této ztráty, tedy charakteristika dané nálady.

V prvním případě lze sice hovořit o různých, byť třeba ne plně uvědomovaných „ztrátách!. Chceme-li je však blíže specifikovat, zpravidla mezi nimi nebude žádná tzv. objektivní příčina (ztráta blízké osoby, zaměstnání, partnerský neúspěch). Příčinu splínu je nutné spíše hledat v existenciální problematice člověka – ve ztrátě smyslu a řádu života. Z této primární ztráty se pak odvozují ztráty dílčí: ztráta smysluplnosti jakékoli činnosti, ztráta zájmu o cokoli a podobně.

Spleen

Den jde jak každý jiný…
Co tebe, srdce, drtí?
Ten smutek bez příčiny,
Ten není přece k smrti.

Cos v dáli srdce tuší.
Jdeš ven a zase domů.
Nic nestalo se duši,
Jen spleen a cosi k tomu.

Jen spleen – a těžké čelo.
Netrpí láskou duše.
To všechno dávno mřelo.
Jen v nitru prázdno, hluše…

A tíha čelo sklání –
Jde tíha se mnou všudy.
Proč teskním? Nevím ani.
Snad chce se tesknit z nudy.

Jiří Karásek ze Lvovic, Poslední vinobraní (1946)

V druhém případě, v rovině prožívání ztráty se určitá ztráta projektuje do roviny smyslového vnímání (často přeneseně jako odraz psychických dějů) jako:

1. ztráta zvuků – ticho;
2. ztráta barev – splývání barev, zastřenost, rozostřenost kontur, v barevném spektru dominuje bledost, šeď, až úplná bezbarvost;
3. ztráta chutí;
4. ztráta entit v prostoru – pusto, prázdno, a to jak uvnitř, tak i vně subjektu.

Celkově lze tedy můžeme mluvit o ztrátě rozmanitosti okolního světa, a z toho vyplývajících pocitech jednotvárnosti. Ty pak vedou k celkovému psychickému i fyzickému útlumu a korelují tak s výše uvedenou absencí smysluplnosti života.

Jakub Schikaneder – kresba, nedatováno

Splín jako komplexní psychické naladění v sobě zahrnuje některé emoce či pocity dílčí. To se odráží i ve významu pojmu, pro nějž je příznačné prolínaní několika významových polí. Význam slova splín v sobě zahrnuje oblasti jak stesk, úzkost, sebelítost, nuda, lhostejnost, únava nebo přesycenost požitky a prožitky.

Spleen

Den za dnem plouží se tak ospalý,
jak z cel když v kápích chodbami jdou mniši –
šer zhuštěný, v němž barvy uhasly,
vše zalévá, že oko nerozliší,
kde nebe šedivé, kde země šedá,
kde křivka obzoru je zsinalá a bledá,
vše prší popelem a mísí se a smývá
v tom svitu klamivém, jenž zpola roven stínu,
a zrak se v prázdno jen a v slité kouře dívá
a v chmury sražené, z nichž cítit vlhkost cínu.

Hned duše po noci, hned zase po dnu touží,
hned tmou se zpíti chce, hned zase žárem spálit,
krok prázdnou jizbou zní, kde únava se plouží,–
a vposléz znudí vše, v tom svitu, mhou jenž zalit
a deštěm popelu a smutkem jako skonu,
v tom šeru bez kontur a ostrých čar a rysů,
bez barev ostrosti a bez hýření tónů,
kde v stíny plíživé vše dlouží se a schvívá.

A duše znavena se smutkem všeho splývá.

Jiří Karásek: Zazděná okna (1894)

Důležitou sférou, která se k pojmu splín váže, je oblast přírodních jevů. Splín a nálady příbuzné (deprese, melancholie) jsou spojovány s podzimem a jeho příznačnými projevy, jakými jsou zejména chladné a sychravé počasí. Tímto i do literatury promlouvá odvěká spjatost člověka s vegetativním cyklem, projevující se například vlivem sluneční energie na biologické a psychické pochody našeho organismu.

Důležité místo v těchto přírodních vazbách zaujímá voda ve svých klimatických projevech (déšť, mlha), což vyplývá již z původní antické, fyziologické koncepce o tělesných šťávách. Samotný splín byl např. v osvícenectví vysvětlován prostřednictvím účinků mořského klimatu: „chlad, vlhko, nestálost počasí a drobounké vodní kapičky prosakují do pórů a vláken a zbavují tělo pevnosti, to všechno činí člověka náchylným k šílenství“.

Spleen

V šedivém vzduchu jeseně
prší zdlouhavě
na spustlý a zarostlý hřbitov.
Stromy se lesknou – – –
jak tichý pláč šumí a šumí
do chmurného nebe.

A slunce, jak tragický náhrobek
toho kraje, jenž vzlyká,
smutečním závojem hledí,
lhostejně, kalně –
jak sirotci snů se modlí
ve vysoké trávě – – –

Myšlénky rojí se v hlavě
podobny havěti červů.
Chlad hrobu rozpíná paže
poslední lásky.
Jsem hrobka, již otevřel vítr
do deštivé noci.

Emanuel Lešehrad: Atlantis (1899)

Nezanedbatelným významovým prvkem splínu je ale i velmi silně pociťovaná literárnost slova. To se ostatně stala i předmětem ironie. Na přelomu století bylo v určitém proudu české literatury tak „přespleenováno“, že zákonitou a osvěžující reakcí na manifestovanou životní depresi byl humor. Tvůrci nastupující literární generace neváhali zlehčovat výsostně estetický postoj svých předchůdců a mnohé jejich literární stylizace usvědčovali z pozérství. A ostatně i básníci, kteří v mládí podléhali splínu, dokázali s odstupem času nahlédnout svůj tehdejší životní pocit realističtěji.

O mládenci chorém spleenem

Na léta školská časem vzpomínám,
na prvé verše, prudké besedy;
z nás mnohý Vlast svou spasiti chtěl sám,
a jiný ssál jen dívčí pohledy.

A jiný snil o žití v pekle Hříchů
a vymýšlel si ráje orgií,
žen vnadou zhrdal v satanském pak smíchu,
v měst špíně hledal květy lilijí.

V své líce něžné vkládal hrobu stín,
„ZIa květy“ čet’ v horečném plápolu
a zbožně věřil, že jej mučí spleen,
když někdy z jara šel si – za školu.

Emanuel Čenkov: Dojmy a kontemplace básníka 20. věku (1934)

Příspěvek Spleen aneb básníci v depresi pochází z Antonín Sova

Jak už to tak bývá zvykem, v přelomových chvílích národa se vždy hojně využívají nejrůznější národní mýty a emblémy a také se často nové mýty tvoří. Nejinak tomu bylo při a po vzniku Československa.

Už válečná doba přinesla nejen u Sovy návrat k národní minulosti, či lépe k obrazu minulosti, jak jej hezky vymalovalo národní obrození. V dobové literatuře i publicistice se to hemží mytologizovanými postavami, kolektivy, událostmi a místy, jako je např. sv. Václav, Karel IV., J. Hus, J. Žižka, J. A. Komenský, husitské války a husitská vojska, stavovské povstání a jeho krvavé vyústění, Praha (Pražský hrad, Vyšehrad), Tábor, Blaník a blaničtí rytíři a tak dále. Zároveň se tu už formuje nová národní mytologie, která si své hrdiny bere z celého národně osvoboditelského hnutí – Tomáš Garrigue Masaryk, odboj, české legie na Rusi.

Antonín Sova oslavuje Masaryka v básni k jeho sedmdesátým narozeninám nazvané Medailony věčnem ražené ze sbírky Jasná vidění (1922). V tomto textu je náš první prezident přiřazen právě do společnosti některých výše zmíněných národních velikánů. Mluvčí básně k prezidentovi adresně a velmi vzletně promlouvá a vyjadřuje svůj obdiv k jeho osobě a činům, stejně jako svou vděčnost a úctu. Masaryk je vnímán jako dovršitel veškerého usilování předchozích generací, jako naplnitel nejvyšší vlastenecké touhy stejně jako i mstitel „spravedlivé odplaty“. Výrazná glorifikace, až apoteóza Masaryka vrcholí v tomto vyznání: „Já v tobě však vidím odhmotněného posla božího“.

Evropane, světový duchu, jenž k věčnu až pohlížíš.
Neboť z každého předchůdce legendárně velkého
podědils něco vznešených znaků ušlechtilé krve.
Jenom tak státi jsi moh’ v čele nesmrtelného tažení.

Antonín Sova, Medailony věčnem ražené, Jasná vidění, 1922

Tato Sovova báseň se svým obsahem i jeho pojetím vřazuje do proudu dobové oslavné poezie, která spoluutvářela jakýsi masarykovský „mýtus“ a ustavovala jeho příznačné prvky. Je zajímavé pozorovat, jak je toto téma u básníků různých generací či tvůrčího naturelu ztvárňováno v podstatě obdobně. Masarykovské verše tak najdeme vedle jiných „větších“ či „menších“ básníků například ve sbírkách R. Bojka (Na tichém ostrově, 1929), A. Heyduka (Slovensku, 1919), A. Klášterského (V záři svobody. Zpěvy nadšení, stesku a naděje, 1923), P. Křičky (Hoch s lukem, 1924), F. Píseckého (Když tekla krev, 1919), F. S. Procházky (Nové hradčanské písničky, 1924), J. Rokyty (Písně osvobozeného otroka, 1919) nebo K. Tomana (Stoletý kalendář, 1926).

Masaryka oslavuje dokonce i příslušník gellnerovské generace Josef Mach svými verši ze sbírky Americké verše z doby válečné 1914–1919 (1924). I zde je Masaryk ztvárněn jako silný vůdce národa, jako dědic nejlepších národních tradic kolektivních i individuálních – statečnost a bojovnost husitských vojsk, Husova moudrost a odvaha, Havlíčkova nekompromisnost a energická práce aj. – a vytváří se monumentalizující portrét jeho osoby i činů. Z vůdce se stává mesiáš českého národa.

To byl náš český kovář Masaryk. Dobrou měl kovadlinu
a kladivo pádné. Byl dobře připraven k dílu.
Vždyť tolikrát v poctivé práci pro svoji domovinu,
i když byl nechápán zkoušel svou zručnost a sílu.
…
Pracoval nocí i dnem a neztrácel odvahy, víry
v době, kdy číhaly na nás smrt, mdloba a zánik.
Z dobrého kovu, jejž nesl si v srdci z vlasti v svět širý,
ukoval ztracené klíče, jimiž se otvírá Blaník.

Josef Mach, K Masarykově sedmdesátce, Americké verše z doby válečné 1914–1919, 1924

Příspěvek Masaryk (nejen) u Sovy pochází z Antonín Sova

Básník Antonín Sova
*26. únor 1864 – †16. srpen 1928

Báseň: Ještě jednou se vrátíme… / sbírka Ještě jednou se vrátíme, 1900
Recituje: Zdeněk Štěpánek

Příspěvek Antonín Sova slaví 152. narozeniny pochází z Antonín Sova

Básně o Vánocích netvoří nějaké přepočetné téma v české poezii. Pomineme-li klasické vánoční básně pro děti, které se nezřídka recitují na besídkách anebo slouží jako odpustky při návštěvě Mikuláše a čerta, skutečně velcí básníci se Vánoc spíše ostýchají. Není to totiž vůbec snadné napsat báseň tak, aby nesla vánoční něhu a byla zároveň prosta falešné pózy a přemíry sváteční dekorace.

O Vánocích se zkrátka nebásní tolik jako třeba o ženě, ale dobří básníci to umí a v jejich díle najdeme tu a tam několik opravdu krásných kousků. Stejně jako ty reálné i básnické Vánoce jsou plné vzpomínek na dětství, kdy bylo jejich kouzlo největší. Básnické obrazy dětských Vánoc coby upomínky radosti a rodinného štěstí svým obecně lidským vyzněním fungují přes hranice generací a století a nic jim na kráse neubírá ani jazyková patina.

Básně do svého energického pole vtahují různé vánoční motivy a všechno v nich nabývá zvláštní, trošku tajemný význam. Ale možná je to vlastně všechno naopak. Jako by všechny ty věci, co k Vánocům patří, byly jednotlivými básněmi, které společně vytváří jednu moc krásnou knížku. Knížku, kterou místo pod polštářem, máme pod srdcem, a když se začíná blížit konec roku, nedá nám to a tuze moc rádi si v ní listujeme.

Štědrovečerní obrázek

Dnes štědrý večer mrazivý a tmavý,
do oken vítr bije divoce;
manželé mladí, stále usměvaví
jak šťastné děti tulí k sobě hlavy
a slaví spolu první Vánoce.

Mráz na sklu oken divné květy kreslí,
jak chtěl by vyzdobiti blaha kout…
Proč v jizbě teď dvě hlavy v dumách klesly
a do dvou duší jaké sny se snesly,
ó dobře mohl bych já uhodnout!

Teď jistě blažení ti samotáři,
tak náhle zamyšleni hluboce,
sní o jakési drobné, dětské tváři,
o lesním stromku, hračkách, světel záři –
tři pospolu jak slaví Vánoce.

Emanuel Čenkov: Z mého alba (1889)

Viggo Johansen – Šťastné Vánoce, 1891

Kouzlo vánoční

Ó neříkejte, že jen svátkem dětí
jsou Vánoce, spíš dětmi jsme my zase;
za zvony, hlas jichž krajem rozléhá se
o půlnoci, kus bytosti všem letí.

Vše známe to juž takřka po paměti
a neklamem se v světel, cetek jase,
a víme, jak vše v krátkém zvšední čase,
však „Narodil se“ umíme přec pěti.

A cosi taje v nejtvrdší té hrudi
a cosi jihne v nejchladnějším oku
a cosi v nejtemnější duši zpívá

i tomu, kdo se po celý rok trudí,
cos plá jak paprsk duše ve hluboku:
To Mladost oknem vzpomínky se dívá.

Jaroslav Vrchlický: Nové sonety samotáře (1891)

Heinrich Ferdinand Werner – Vánoční stromek, 1909

Než rozžhnu

Než rozžhnu – v záclony svit luny padá
jak v napadlý sníh do polí a v lada,
i staré housle na stěně jak živy
vrou paprsky. Vzduch teplý, vlažný, snivý.
Já cítím, Vánoce se přibližují,
jdou s větry suchými, jež prudce dují,
se sanicí, jež šumí v zmrzlém sněhu,
s vánočním rohem, jehož slyším něhu.
Tu zatoužím po knize obrázkové,
rytiny prohlížet, obrazy nové,
a starých mistrů díla proslavená.
Tu poslouchám, na krbu kterak stená
a kvílí jablek píseň polotichá;
můj doutník šedomodrý kouř jak dýchá,
a květy v oknech vadnou, podřimují.

Já cítím, Vánoce se přibližují.

Antonín Sova: Květy intimních nálad (1891)

Marcel Rieder – Zdobení vánočního stromku, 1898

O štědrý večer

Na stromek, v jizbu jenž přines’ dech lesů
a v města hluky tichých samot snění,
zas věším pestré cetky v zamyšlení
jsa napřed šťasten v dětí hlučném plesu.

Při každé tretě, k haluzím již nesu,
zřím, otec, dětských zraků zajiskření
a básník slyším tiché ptačí pění
a cítím duši lesa stoupat z vřesu.

Zdroj šumí, sosna skřípne větrů tahem
a vidím honbu motýlů, much, ptáků
nad diviznami, jež zřím zlatem kvésti.

A myslím: V každou hračku v snění blahém
jak zaklít věčný azur bez oblaků
a přičarovat dětem svým kus štěstí!

Jaroslav Vrchlický: Nové sonety samotáře (1891)

Margaret Thomas – Vánoční stolek

Zpěv noci vánoční

Střech bílý sníh se stkvěl,
pak zhas a tmy se zalek.
Zpěv v duši uslyšel
jsi blížiti se z dálek.
Zpěv halleluja stín
prošlehnul jasnou září.
Zří s okna do hlubin,
a zdá se samotáři:

Hvězd jasných na domy
se navěšují světla,
v mlh bílé průlomy
a v okna mrazem zkvětlá.
A teď, teď andělé
se na bílé snášejí střechy,
zář nebes na čele,
zpěv zpívají míru a těchy.

Antonín Sova: Ještě jednou se vrátíme (1912, 2. vydání)

Albert Chevallier Tayler – Vánoční stromek

Prosinec

Po sněhu půjdu čistém, bílém,
hru v srdci zvonkovou.
Vánoční země je mým cílem.
Až hvězdy vyplovou,
tu budu blízko již. A budu ještě blíž,
až noční půjdu tmou.

Tu ztichnu tak, jak housle spící,
a malý, náhle, dětinný,
a v rukou žmole beranici,
včarován v ticho mýtiny,
tu budu blízko již. A budu ještě blíž,
svých slz až přejdu bystřiny.

Mír ovane mne, jak by z chléva,
v němž vůl a oslík klímají,
světélka stříknou zprava, leva,
noc modrá vzlykne šalmají,
tu budu blízko již. Ach, jsem tak blízko již,
snad pastýři mne poznají…

Fráňa Šrámek: Splav (1916)

Jaromír Zamponi Stretti – Vánoční trh na Staroměstském náměstí

Vánoce

Do města jednou vždy v roce
zelený přichází les,
pryskyřic vůně, dech strání
do ulic jeho by vnes.

Pohádku v mladičká srdce,
v zestárlá tichoučký stesk,
jak, že to bylo, když stromek
vánoční třpytil se, lesk.

Do města jednou vždy v roce
zelený přichází les –
Pohádko mladých let dávno,
pohádko domova kdes?

Karel Babánek: Večerní zvony (1929)

Stanislav Feikl – Pohled na Malou Stranu

24. XII.

V prosinci denní svit až příliš brzo šedne.
A štědrým večerem už bylo odpoledne.
A otec nedočkav byl jak my, ne-li více,
zřít oči zářící a rozpálené líce,
stát, svědek radosti, u vánočního stromku:
„Teď jde už Ježíšek, teď asi došel k Chlomku.
Jen jestli dojde sem, nepadne do závějí.“

Jsou, kdož spíš dávati, než bráti sobě přejí.
Vzpomínám tiše si na smích, jenž zníval kdys.
Denně se propadá nějaká Atlantis,
nad zemí někdejší se brázdí vlny moře,
jež smetou úsměvy, jež smetou jas i hoře.
Denně se propadá svět nějaký a vzniká.
Kde jinde žili by mrtví než u básníka?

Viktor Dyk: Devátá vlna (1930)

George Inness – Štědrý večer, 1866

Prosinec

Jak je to dávno: bílé střechy,
pod prsty zlato na ořechy,
maminka sladké mandle krájí
a děti ani nedutají.

Tajemství patrně je tlačí,
stromek je svázán na pavlači.
Pak náhle jako o sklo mince
zazvoní zvonek. Tišší, tišší
je smutek vždycky při vzpomínce.

Čas letí prudce! Třeskni číší.

Jaroslav Seifert: Jaro sbohem (1937)

Příspěvek Poezie Vánoc ve verších: vánoční básně českých básníků pochází z Antonín Sova

[perex]

Já hledal vzácné lidi. Diskretní
jichž mlčí rty, když srdce čistě hoří.
Já hledal velikost i zrádnost moří
a pro svůj oheň předmět obětní.

[popis]

Báseň Antonína Sovy Já hledal studny bez dna na výších najdeme ve sbírce Zápasy a osudy z roku 1910.

Příspěvek Já hledal studny bez dna na výších pochází z Antonín Sova

Album představuje 12 živých nahrávek Sovovy zhudebněné poezie, které v roce 2014 –tedy v roce 150. výročí narození Antonína Sovy – na festivalu zahráli a zapěli jednotliví účinkující. Součástí CD jsou také dvě studiové verze: píseň od Jiřího Bílého a Michala Röhricha a song od skupiny Zrní.

CDéčko není v běžné distribuci. Můžete ho zakoupit v knihkupectví U Hrušky v Pacově anebo si ho objednat na e-mailu infopacov@centrum.cz

Seznam interpretů a skladeb

1. Mňága a Žďorp / Jedno slovo
2. Marta Topferová / Co mohl najíti poutník
3. Ivan Hlas Trio / Únavné štěstí
4. Cava / Je večer světlý
5. Ty syčáci / Princezna Lyolea
6. Lanugo / Smutná vášeň
7. Jablkoň / Melancholická píseň
8. Jananas / Sova, kompilace
9. Peter Lipa Band / Než přijel vlak
10. Šoulet / Pirátský vrak
11. Mamalör / Nocturno v zahradě kde se tančí
12. Kalkata Band / U řek
13. Jiří Bílý, Michal Röhrich / Smutná vášeň (studio)
14. Zrní / Pastorale (studio)

Booklet

[See image gallery at www.antoninsova.cz]

Hudební ukázka: Lanugo / Smutná vášeň

Příspěvek Jedno slovo – nové album zhudebněné poezie Antonína Sovy pochází z Antonín Sova

[perex]

V mém mozku bzučí dávných přátel tlach,
jim vyhýbám se úskočně a lstivě.
Můj mozek sžírá černé nudy prach,
myšlenky zdvihá ze dna popudlivě.

Vlastními otřesy bych zaúpěl,
se sbírá ve mně bolest, šumí temně.
Jak s výšky souhra rozzpívaných čell
samota melancholická zní ve mně.

[popis]

Báseň Antonína Sovy Z velkoměstského osamění pochází z období čtvrté básníkovy sbírky Vybouřené smutky (1897). Básník ji zařadil do své čtvrté sbírky Ještě jednou se vrátíme (1900)  do oddílu Vybouřené smutky II a skizzy k nim. Báseň zcela ovládá melancholická nálada a pocit životního zmaru a nudy.

Příspěvek Z velkoměstského osamění pochází z Antonín Sova

Pane starosto, jakou má vůbec lukavecký zámek a park historii? Bylo to tu vždycky takhle krásné?

Původně tady byla středověká tvrz, která se za jednotlivých pánů různě upravovala a přestavovala. O zámku můžeme mluvit asi od začátku 18. století. Co se okolí týče, tak v místech dnešního parku byly dřív sady. Jeden byl okrasný a druhý sloužil pro potřeby zámecké kuchyně. O hospodářském zázemí zámku svědčí i názvy rybníků. Nedaleko Hříbku, když jdete ke škole, najdete Kuchyňský rybník. A když vstoupíte do parku z ulice Antonína Sovy, po levé ruce máte zase Pivovarský rybník. Dřív tu taky byla řada hospodářských budov, koželužna a podobně. Dokonce snad i samotný Hříbek sloužil někdy jako hospodářská budova. Během staletí se na lukaveckém panství vystřídali různí páni. V době Sovova mládí vlastnil panství Jiří Vilém Löwenstein. Za 1. světové války prošel zámek výraznou secesní přestavbou dle návrhů Ladislava Skřivánka. Po roce 1948 byl zestátněn a začala tu působit zvláštní škola. Od 60. let tu taky byla obřadní síň, kde se oddávalo. Zámek až do 90. let prostě normálně fungoval.

A co Hříbek, kdy ten se tu vzal?

Hříbek, šestiboký altán či spíše pavilon, byl v sadech postaven někdy v poslední třetině 18. století. Sloužil pro potřeby panstva a v určitých obdobích i jako budova pro všechno, jak už jsem zmínil. Traduje se, že tu Sovovi po příchodu do Lukavce v roce 1866 na čas bydleli. Jak dlouho v něm pobývali a jestli vůbec těžko dnes říct, protože se nedochovaly žádné písemné prameny. Od roku 1958 slouží Hříbek jako básníkův památník. Jsem moc rád, že se nyní podařilo zrealizovat novou expozici. Samozřejmě ne všichni v Lukavci se Sovovým dílem vstáváme a uléháme, ale téměř každý si tu uvědomuje Sovův význam pro českou literaturu a kulturu. Hrdě se k Sovovi hlásíme a chceme aktivitami kolem Památníku přispívat k propagaci jeho uměleckého odkazu.

František Pinkas, starosta městyse Lukavec

Komu zámek a park nyní patří? Obci?

Od roku 1936 vlastnila zámek a celé hospodářství rodina Prylů. Ve 48. roce přišlo znárodnění a nemovitosti přešly na obec. Po revoluci se celý park, který má asi 11 hektarů, zámek a přiléhající statek opět vrátily Prylům. Hned zkraje 90. let projevilo Dřevozpracující družstvo Lukavec (DDL) zájem o odkup statku, protože ho už v předrevolučních dobách využívalo. Tehdejší majoritní vlastník zámku Jiří Pryl si uvědomoval, že by na provoz budov finančně nestačil, a tak se s podnikem domluvil na prodání statku s podmínkou, že DDL zároveň odkoupí i zámek a park. Takže od roku 1995 je to všechno majetkem Dřevozpracujícího družstva. Podniku se pak podařilo sehnat dotaci, z níž se obnovil park, rybníky, daly se do pořádku dřeviny. Pořádně to tu prokouklo, takže dnes je park veden jako významný krajinný prvek.

Máte se zámkem nějaké záměry? Přece jen vedle opečovávaného Hříbku s novou básníkovou expozicí vypadá stav zámku poněkud neutěšeně.

Aktuální situace je taková, že obec má s Dřevozpracujícím družstvem podepsanou smlouvu o dlouhodobém pronájmu. To nám dává lepší možnosti pokusit se zámek společně zachránit. Dříve probíhaly z iniciativy DDL různé rekonstrukční práce, ale pak bohužel přišla finanční krize a podnik musel omezit aktivity, které přímo nesouvisely s výrobou.

Jako obec jsme se už třikrát pokoušeli získat finanční zdroje na rekonstrukci. Idea je vybudovat v zámku muzeum dřeva, aby se to propojilo s Dřevozpracujícím družstvem, které v Lukavci působí od roku 1953. Menší místnosti by se pak pronajímaly jednotlivým zájemcům. Zatím jsme ale nebyli úspěšní. V regionálním operačním programu jsme ztráceli na tom, že nejsme turisticky tak zajímavá oblast. Zkoušeli jsme i norské fondy, taky neúspěšně. Důležité teď je, že má zámek novou střechu. To nám dává čas k hledání dalších zdrojů. Samotná rekonstrukce by se možná ještě dala ufinancovat, ale problémem by pak byly provozní náklady na údržbu zámku. Ty zkrátka nemohou být pro obec či DDL příliš zatěžující.

Lukavecký zámek

Vnímal jste tady jako dítě nějakou sovovskou tradici?

Žil jsem v Lukavci do pěti let a pak jsme se přestěhovali do Pacova. Do Lukavce jsem se vrátil až po vojně. Sice jsme sem jezdili za babičkou a dalšími příbuznými, ale to byly hlavně rodinné návštěvy. O Hříbku jsem samozřejmě věděl, chodili jsme kolem něj, ale nějaký extra zážitek si nevybavuji. Je ale pravda, že když člověk chodil na základní školu, učitelé kladli na Antonína Sovu důraz a vždycky mu věnovali více času i nad rámec osnov. Pravidelně jsme se školou chodili do pacovského parku, kde je žulový pomník s básníkovým popelem. Taky si pamatuji, že se tam vždycky po zimě konaly školní brigády a okolí se dávalo do pořádku. Ale byli jsme děti nebo spíš už mládež. Většina z nás nehořela pro poezii a brigády jsme vítali hlavně jako příležitost jak se „ulejt“ z výuky.

Lukavec ale to není jen Hříbek nebo zámecký park, co zajímavého tu ještě máte?

Velmi oblíbená je Sovova stezka, která vede z Pacova do Lukavce, respektive z Lukavce do Pacova. Rád tudy taky chodím, je to opravdu moc příjemná procházka přes vrch Stražiště, kolem kapličky se zázračnou vodou, přes ves Bratřice až k pomníku Antonína Sovy a dále do Pacova. Nad Lukavcem je na stezce i posezení, kde si může poutník oddechnout, další odpočinková místa jsou u kapličky na Stražišti, před Bratřicemi a v Bratřicích. Sovovu stezku bychom rádi v rámci aktivit mikroregionu Stražiště ještě více vylepšili.

Na Sovově stezce

Máme tu také obnovenou křížovou cestu, která je od Hříbku pár desítek metrů. Její modernější pojetí vzbuzuje kladné ohlasy. Původně to bylo torzo kamenných sloupů, které připomínalo spíše oplocení. V roce 2009 jsme nechali vyrobit masivní kamenné sloupy, do nichž se v horní části zapustily kamenné žulové desky s výjevy z křížové cesty. Na konci cesty je obnovená kaplička svatého Rocha.

Za pozornost stojí také památná lípa na náměstí, kolem které chodil už Antonín Sova. Odborníci odhadují její stáří na 350 let. Máme tu také židovský hřbitov z počátku 18. století. Je to opravdu magické místo asi se stovkou náhrobních kamenů a jednoduchou márnicí. Z technických památek stojí za vidění vodní Tomáškův mlýn. Velkým lákadlem je samozřejmě příroda, například nedaleko od Lukavce směrem k Vyklanticím je přírodní rezervace Údolí potoka u Dolské myslivny, kde roste řada chráněných druhů rostlin a hub. Však si stačí přečíst něco z básnického díla Antonína Sovy a přijet se k nám podívat. Člověk si pak skutečně uvědomí, že Sovovy krásné básně mají svůj reálný předobraz ve zdejší přírodě.

Židovský hřbitov v Lukavci

Kolik má Lukavec vůbec obyvatel?

Aktuálně máme něco málo přes 1 000 obyvatel. Lidí ubývá a stárneme. Mladí se většinou po studiích moc nevracejí, což je pochopitelné, ve větších městech najdou lepší uplatnění. S tím souvisí klesající počet dětí ve škole. Úbytek lukaveckých naštěstí stabilizují větší podniky, jako je Dřevozpracující družstvo, které zaměstnává kolem 600 lidí, a Zemědělské družstvo. Tyhle podniky mají samozřejmě velký význam nejen pro Lukavec, ale i okolní obce.

1 000 lidí, to je tak akorát. Znáte se všichni?

Určitě. Myslím, že se znají i lidi v Pacově, kde jich je k 5 000. U nás se ne každý s každým zná asi jménem, ale poznáme se určitě.

Jak se v Lukavci žije, jak se žije Vám? Měnil byste?

Neměnil. Jsem moc rád, že jsem tady, je to moje rodná hrouda. I když se mi tu a tam něco nelíbí, jsem optimista a snažím se na všem najít to lepší. Lidi jsou tu hodní, kriminalita prakticky žádná. Je tu takový rodinnější typ soužití, což se projevuje i ve spolkové činnosti. Máme tu sportovce, hasiče, myslivce, včelaře nebo zahrádkáře, kteří pořádají plesy a i jinak pomáhají udržovat kulturní život městyse. V republice jsou čtyři Lukavce, zavedla se taková hezká tradice, že se každý druhý rok scházíme. Loni to bylo u nás a všechny spolky i jednotlivci se zapojili do příprav a hezky se o celou akci postarali. Mám z toho radost. Zkrátka jsem v Lukavci spokojený.

Příspěvek „Téměř každý si tu uvědomuje Sovův význam pro českou literaturu a kulturu…“ pochází z Antonín Sova

Příspěvek Mladé dívce pochází z Antonín Sova

Po uvítacím slovu moderátorky celého odpoledne, paní Marie Janoušové, si návštěvníci nejprve vyslechli slavnostní projevy. František Pinkas, starosta městyse Lukavec, osvětlil vznik expozice a poděkoval všem, kteří se podíleli na její přípravě. Vlastimil Simota, ředitel muzea Antonína Sovy v Pacově, připomněl historii Hříbku coby Památníku Antonína Sovy a poukázal na úzké vazby mezi památníkem a muzeem a Jakub Raš, autor expozice, pohovořil o smyslu pamětních míst pro naši současnost. Uměleckou část programu zahájil zdařilý přednes Sovových veršů žáky lukavecké školy, recitovali Tereza Pinkasová a Jakub Povondra. Na recitaci navázal koncert Jiřího Bílého a Michala Röhricha, kteří zahráli zhudebněné Sovovy básně z alba „Až bude po boji“. Po programu následovala volná prohlídka expozice a návštěvníci se mohli občerstvit připraveným pohoštěním.
[See image gallery at www.antoninsova.cz]

Příspěvek Nová expozice Antonína Sovy uvítala první návštěvníky pochází z Antonín Sova