Pane starosto, jakou má vůbec lukavecký zámek a park historii? Bylo to tu vždycky takhle krásné?

Původně tady byla středověká tvrz, která se za jednotlivých pánů různě upravovala a přestavovala. O zámku můžeme mluvit asi od začátku 18. století. Co se okolí týče, tak v místech dnešního parku byly dřív sady. Jeden byl okrasný a druhý sloužil pro potřeby zámecké kuchyně. O hospodářském zázemí zámku svědčí i názvy rybníků. Nedaleko Hříbku, když jdete ke škole, najdete Kuchyňský rybník. A když vstoupíte do parku z ulice Antonína Sovy, po levé ruce máte zase Pivovarský rybník. Dřív tu taky byla řada hospodářských budov, koželužna a podobně. Dokonce snad i samotný Hříbek sloužil někdy jako hospodářská budova. Během staletí se na lukaveckém panství vystřídali různí páni. V době Sovova mládí vlastnil panství Jiří Vilém Löwenstein. Za 1. světové války prošel zámek výraznou secesní přestavbou dle návrhů Ladislava Skřivánka. Po roce 1948 byl zestátněn a začala tu působit zvláštní škola. Od 60. let tu taky byla obřadní síň, kde se oddávalo. Zámek až do 90. let prostě normálně fungoval.

A co Hříbek, kdy ten se tu vzal?

Hříbek, šestiboký altán či spíše pavilon, byl v sadech postaven někdy v poslední třetině 18. století. Sloužil pro potřeby panstva a v určitých obdobích i jako budova pro všechno, jak už jsem zmínil. Traduje se, že tu Sovovi po příchodu do Lukavce v roce 1866 na čas bydleli. Jak dlouho v něm pobývali a jestli vůbec těžko dnes říct, protože se nedochovaly žádné písemné prameny. Od roku 1958 slouží Hříbek jako básníkův památník. Jsem moc rád, že se nyní podařilo zrealizovat novou expozici. Samozřejmě ne všichni v Lukavci se Sovovým dílem vstáváme a uléháme, ale téměř každý si tu uvědomuje Sovův význam pro českou literaturu a kulturu. Hrdě se k Sovovi hlásíme a chceme aktivitami kolem Památníku přispívat k propagaci jeho uměleckého odkazu.

František Pinkas, starosta městyse Lukavec

Komu zámek a park nyní patří? Obci?

Od roku 1936 vlastnila zámek a celé hospodářství rodina Prylů. Ve 48. roce přišlo znárodnění a nemovitosti přešly na obec. Po revoluci se celý park, který má asi 11 hektarů, zámek a přiléhající statek opět vrátily Prylům. Hned zkraje 90. let projevilo Dřevozpracující družstvo Lukavec (DDL) zájem o odkup statku, protože ho už v předrevolučních dobách využívalo. Tehdejší majoritní vlastník zámku Jiří Pryl si uvědomoval, že by na provoz budov finančně nestačil, a tak se s podnikem domluvil na prodání statku s podmínkou, že DDL zároveň odkoupí i zámek a park. Takže od roku 1995 je to všechno majetkem Dřevozpracujícího družstva. Podniku se pak podařilo sehnat dotaci, z níž se obnovil park, rybníky, daly se do pořádku dřeviny. Pořádně to tu prokouklo, takže dnes je park veden jako významný krajinný prvek.

Máte se zámkem nějaké záměry? Přece jen vedle opečovávaného Hříbku s novou básníkovou expozicí vypadá stav zámku poněkud neutěšeně.

Aktuální situace je taková, že obec má s Dřevozpracujícím družstvem podepsanou smlouvu o dlouhodobém pronájmu. To nám dává lepší možnosti pokusit se zámek společně zachránit. Dříve probíhaly z iniciativy DDL různé rekonstrukční práce, ale pak bohužel přišla finanční krize a podnik musel omezit aktivity, které přímo nesouvisely s výrobou.

Jako obec jsme se už třikrát pokoušeli získat finanční zdroje na rekonstrukci. Idea je vybudovat v zámku muzeum dřeva, aby se to propojilo s Dřevozpracujícím družstvem, které v Lukavci působí od roku 1953. Menší místnosti by se pak pronajímaly jednotlivým zájemcům. Zatím jsme ale nebyli úspěšní. V regionálním operačním programu jsme ztráceli na tom, že nejsme turisticky tak zajímavá oblast. Zkoušeli jsme i norské fondy, taky neúspěšně. Důležité teď je, že má zámek novou střechu. To nám dává čas k hledání dalších zdrojů. Samotná rekonstrukce by se možná ještě dala ufinancovat, ale problémem by pak byly provozní náklady na údržbu zámku. Ty zkrátka nemohou být pro obec či DDL příliš zatěžující.

Lukavecký zámek

Vnímal jste tady jako dítě nějakou sovovskou tradici?

Žil jsem v Lukavci do pěti let a pak jsme se přestěhovali do Pacova. Do Lukavce jsem se vrátil až po vojně. Sice jsme sem jezdili za babičkou a dalšími příbuznými, ale to byly hlavně rodinné návštěvy. O Hříbku jsem samozřejmě věděl, chodili jsme kolem něj, ale nějaký extra zážitek si nevybavuji. Je ale pravda, že když člověk chodil na základní školu, učitelé kladli na Antonína Sovu důraz a vždycky mu věnovali více času i nad rámec osnov. Pravidelně jsme se školou chodili do pacovského parku, kde je žulový pomník s básníkovým popelem. Taky si pamatuji, že se tam vždycky po zimě konaly školní brigády a okolí se dávalo do pořádku. Ale byli jsme děti nebo spíš už mládež. Většina z nás nehořela pro poezii a brigády jsme vítali hlavně jako příležitost jak se „ulejt“ z výuky.

Lukavec ale to není jen Hříbek nebo zámecký park, co zajímavého tu ještě máte?

Velmi oblíbená je Sovova stezka, která vede z Pacova do Lukavce, respektive z Lukavce do Pacova. Rád tudy taky chodím, je to opravdu moc příjemná procházka přes vrch Stražiště, kolem kapličky se zázračnou vodou, přes ves Bratřice až k pomníku Antonína Sovy a dále do Pacova. Nad Lukavcem je na stezce i posezení, kde si může poutník oddechnout, další odpočinková místa jsou u kapličky na Stražišti, před Bratřicemi a v Bratřicích. Sovovu stezku bychom rádi v rámci aktivit mikroregionu Stražiště ještě více vylepšili.

Na Sovově stezce

Máme tu také obnovenou křížovou cestu, která je od Hříbku pár desítek metrů. Její modernější pojetí vzbuzuje kladné ohlasy. Původně to bylo torzo kamenných sloupů, které připomínalo spíše oplocení. V roce 2009 jsme nechali vyrobit masivní kamenné sloupy, do nichž se v horní části zapustily kamenné žulové desky s výjevy z křížové cesty. Na konci cesty je obnovená kaplička svatého Rocha.

Za pozornost stojí také památná lípa na náměstí, kolem které chodil už Antonín Sova. Odborníci odhadují její stáří na 350 let. Máme tu také židovský hřbitov z počátku 18. století. Je to opravdu magické místo asi se stovkou náhrobních kamenů a jednoduchou márnicí. Z technických památek stojí za vidění vodní Tomáškův mlýn. Velkým lákadlem je samozřejmě příroda, například nedaleko od Lukavce směrem k Vyklanticím je přírodní rezervace Údolí potoka u Dolské myslivny, kde roste řada chráněných druhů rostlin a hub. Však si stačí přečíst něco z básnického díla Antonína Sovy a přijet se k nám podívat. Člověk si pak skutečně uvědomí, že Sovovy krásné básně mají svůj reálný předobraz ve zdejší přírodě.

Židovský hřbitov v Lukavci

Kolik má Lukavec vůbec obyvatel?

Aktuálně máme něco málo přes 1 000 obyvatel. Lidí ubývá a stárneme. Mladí se většinou po studiích moc nevracejí, což je pochopitelné, ve větších městech najdou lepší uplatnění. S tím souvisí klesající počet dětí ve škole. Úbytek lukaveckých naštěstí stabilizují větší podniky, jako je Dřevozpracující družstvo, které zaměstnává kolem 600 lidí, a Zemědělské družstvo. Tyhle podniky mají samozřejmě velký význam nejen pro Lukavec, ale i okolní obce.

1 000 lidí, to je tak akorát. Znáte se všichni?

Určitě. Myslím, že se znají i lidi v Pacově, kde jich je k 5 000. U nás se ne každý s každým zná asi jménem, ale poznáme se určitě.

Jak se v Lukavci žije, jak se žije Vám? Měnil byste?

Neměnil. Jsem moc rád, že jsem tady, je to moje rodná hrouda. I když se mi tu a tam něco nelíbí, jsem optimista a snažím se na všem najít to lepší. Lidi jsou tu hodní, kriminalita prakticky žádná. Je tu takový rodinnější typ soužití, což se projevuje i ve spolkové činnosti. Máme tu sportovce, hasiče, myslivce, včelaře nebo zahrádkáře, kteří pořádají plesy a i jinak pomáhají udržovat kulturní život městyse. V republice jsou čtyři Lukavce, zavedla se taková hezká tradice, že se každý druhý rok scházíme. Loni to bylo u nás a všechny spolky i jednotlivci se zapojili do příprav a hezky se o celou akci postarali. Mám z toho radost. Zkrátka jsem v Lukavci spokojený.

Příspěvek „Téměř každý si tu uvědomuje Sovův význam pro českou literaturu a kulturu…“ pochází z Antonín Sova

Je slunečný, skoro jarní den. Cesta do Liberce mi krásně utíká. Koukám z okénka autobusu a hlavou mi mimoděk zní některé Sovovy verše. Právě jedu za Blankou Lachmanovou, která šije podle dobové fotografie repliku Mariiných šatů.

Vystupuji krátce po deváté a s mapou-mobilem v ruce mířím do čtvrti Františkov. Ulice Nová, číslo popisné 347. Ani ne za čtvrt hodinky jsem na místě. Zvoním… A už mě ve dveřích vítá sympatická paní. Bezprostřednost a nehraný zájem mě hned zbaví zbytečného ostychu. Paní Blanka udělá výborný čaj a začínáme si povídat.

Nedá mi to a co chvíli obracím pohled na skoro hotové šaty. Nevinně bílé spočívají na krejčovské panně a mně se zdá, jako by si je co chvíli měla přijít vyzkoušet nějaká moc krásná slečna.

„Vyučila jsem se krejčovou a později i vystudovala textilní školu. Šila jsem už jako malá holka. A když jsem v 6. třídě ušila kalhoty, bylo rozhodnuto, co bude mojí profesí,“ vypráví mi paní Blanka.

Zajímá mě, jak se od současné krejčoviny dostala k historickým oděvům.

„Jsem u sokolníků, sama teď cvičím dvě káňátka a jestřába. Můj kolega sokolník, který dělá ukázky na Sychrově, chtěl předvádět výcvik v dobovém. Tak jsem ušila šaty jemu. To byl začátek. Dva odlišné světy, ale my jsme je krásně propojili. No a každý rok se pak na Sychrově v šatech producírujeme. Hezky se na to kouká a lidem se to líbí.“

„A ty klobouky?“ ukazuju na historické repliky.

„Přišel pán od vysloužilců, jestli jim udělám klobouk. Na chvilku jsem se zarazila. Když jsem ještě dělala v Textilkombinátě, tak tam se klobouky dělaly. Vždycky se mi to moc líbilo, ale nikdy jsem to nezkusila. Řekla jsem si v duchu, proč to nezkusit, a pánovi jsem to odkývala. To byl začátek a pak už jsem dělala různé klobouky. Jednoduché nebo složitější. Trojroháky i dvojrohý.“

 
Tu polo zpívajíc, polo plačíc a polo se smějíc,
šla ve vzdušném šatě jak nikdy a polohlasně pěla,
a věnec uschlých růží kol hlavy své ovinutý,
tak přišla, a horké slzy jí kanuly z očí ve snu.

Fantom z mládí, Lyrika lásky a života, 1907
 

Venku se z mraků prodralo slunce a skrze balkonové dveře zahlédnu siluetu Ještědu.

„Nějaká historická období  moc nepreferuju. Začínali jsme gotikou, to se k sokolnictví nejvíc hodilo. Pak přišlo baroko a rokoko, to je zase krásně zdobné a načinčané. Klobouky, péra. Teď přišla na řadu secese. Pořádně jsem se do toho zakousla, prošla jsem si, co se nosilo, jak to vypadalo. Pročítám starodávné krejčovské knihy a dobové časopisy. Všude je tolik krásných střihů. — To pak člověk ani neví, co by dřív ušil.“

Paní Blanka přináší staré módní časopisy. Obracíme stránky a podivujeme se kolorovaným obrázkům, na nichž si vykračují dámy v elegantních róbách. Ještě víc pak oceňuji autentickou podobu Mariiných šatů. Ptám se, jak se vůbec na takové šaty shání materiál, v našem případě krajka.

[See image gallery at www.antoninsova.cz]

„Krajky se dělají hodně, ale jsou v dnešní době hrozně drahé. Na Aukru seženete i starodávné krajky, jenže pak bývá často problém s barvou. I pro vaše šaty jsem viděla jednu krásnou béžovou krajku, ale nakonec jsem zvolila bílou, protože do béžova bych nesehnala všechno. Základ je, že se materiál musí podobat dobovému. Jinak to i přes střih a podobu šatů nepůsobí. Naštěstí všechno se dá dneska sehnat. Je to sice detektivní práce, ale pátrám po internetu, kdo co nabízí, kdo co dováží.“

Zajímá mě, co nejoriginálnějšího paní Lachmanová dosud šila.

„Zaskočily mě ty vysloužilecké klobouky. Měly ještě chocholy z kohoutích per. Tak jsme šli shánět odrostlé kohouty, aby je bylo z čeho dělat. To byla chvíle, kdy se člověk prostě musí naučit něco nového, aby nepřišel o zakázku. Ani jsem nespala, jak jsem o tom přemýšlela. Klobouky byly tvarované z filcového polotovaru. Všechny ty znaky, vevnitř podšívka. Ale povedlo se. Chlap byl úplně nadšenej.“

„K tomu se pak přidaly jejich dámy, takže se šily šaty. Šila jsem i růžové, krinolínové šaty, ty byly jak cukrátko. Paní si v nich sedla, a to neměla dělat, protože v šatech popraskaly obruče a sukýnka splihla. Ale opravilo se to. Vždycky se to nějak vychytá.“

A na co se chystá paní Blanka po Sovovi?

„Čekají mě uniformy z Norimberku pro střelecký spolek. Mají dělo z roku 1860 a chtějí k tomu uniformy. Jenže nemají ponětí jaké. Teprve prý musí navštívit muzeum a něco vykoukat. Tak jsem zvědavá, jak to dopadne.“

Probíráme další témata a přichází dcera paní Blanky Šárka, která pracuje jako malířka v dílnách divadla F. X. Šaldy. Poznávám tak autorku krásného nástěnného obrazu, který tvoří pozadí za šaty. Rozplýváme se nad starými časy a já mám pocit, že jsem potkal dámy s kouzlem minulých dob. Z dob, kdy čas tekl pomaleji a za každou věcí byl vidět lidský fortel.

Povídal bych si dál, ale už nechci rušit. Stejně už jsem dávno porušil známé Jen krátká návštěva potěší. Věřím, že mi to dámy neměly za zlé.

Příspěvek V království módy různých dob: u Blanky Lachmanové pochází z Antonín Sova