[perex]

Já hledal vzácné lidi. Diskretní
jichž mlčí rty, když srdce čistě hoří.
Já hledal velikost i zrádnost moří
a pro svůj oheň předmět obětní.

[popis]

Báseň Antonína Sovy Já hledal studny bez dna na výších najdeme ve sbírce Zápasy a osudy z roku 1910.

Příspěvek Já hledal studny bez dna na výších pochází z Antonín Sova

[perex]

V mém mozku bzučí dávných přátel tlach,
jim vyhýbám se úskočně a lstivě.
Můj mozek sžírá černé nudy prach,
myšlenky zdvihá ze dna popudlivě.

Vlastními otřesy bych zaúpěl,
se sbírá ve mně bolest, šumí temně.
Jak s výšky souhra rozzpívaných čell
samota melancholická zní ve mně.

[popis]

Báseň Antonína Sovy Z velkoměstského osamění pochází z období čtvrté básníkovy sbírky Vybouřené smutky (1897). Básník ji zařadil do své čtvrté sbírky Ještě jednou se vrátíme (1900)  do oddílu Vybouřené smutky II a skizzy k nim. Báseň zcela ovládá melancholická nálada a pocit životního zmaru a nudy.

Příspěvek Z velkoměstského osamění pochází z Antonín Sova

Příspěvek Mladé dívce pochází z Antonín Sova

Od lesa ku vsi zřím. Ráz kovadliny ztichnul
ve chvíli polední z kovárny před vesnicí,
vůz žádný nehrčel a vítr nezavzdychnul,
a zem je do dálky bez hlasu, němá, spící.

[perex]

Skrz větve chalup kouř se těžce plouží strání
v měnivých figurách na nebi prosivělém,
tak hlubší obzor je – (po člověku ni zdání),
že ve vln odrazu v rybníku dřímá stmělém.

A zeleň do dálky, jež z vlhké kory země
neznámou saje krev do živých pórů vlahou,
měkkými barvami prvního jara jemně
obrovské Myšlenky přikrývá kostru nahou.

[popis]

Báseň Antonína Sovy Květen pochází z období třetí básníkovy sbírky Soucit i vzdor (1894). Sám Sova ji nicméně uveřejnil až ve třetím vydání sbírky, které vyšlo jako součást básníkových spisů v nakladatelství Aventinum roku 1928. Právě v této době, při přípravě definitivní podoby svých děl, Sova mnohé sbírky doplňoval ve stejném čase vzniklé verše, které byly uveřejněny jen v časopisech nebo nebyly dosud vůbec publikovány.

Příspěvek Květen pochází z Antonín Sova

Prorvou jdem v rozjeté hlíně,
nad námi skály visí,
ve vlhkém hlubokém stíně
trochu již vůně se křísí.

[perex]

Květin však viděti není,
mechy jen žluté, tak žluté,
žluté jen buky kol v snění,
v bezvětří, nepohnuté.

Nevzhlíží jaro se v řece, –
ač je den teplý a slunný,
neslyšet hudbu a přece, –
slunce své napíná struny.

[popis]

Báseň Antonína Sovy Slunce své napíná struny pochází z období třetí básníkovy sbírky Soucit i vzdor (1894). Sám Sova ji nicméně uveřejnil až ve třetím vydání sbírky, které vyšlo jako součást básníkových spisů v nakladatelství Aventinum roku 1928. Právě v této době, při přípravě definitivní podoby svých děl, Sova mnohé sbírky doplňoval ve stejném čase vzniklé verše, které byly uveřejněny jen v časopisech nebo nebyly dosud vůbec publikovány.

V lyrické situaci, kterou báseň vytváří,  najdeme mnoho typicky sovovských znaků a motivů. Třeba časové zakotvení básně. Předjaří, doba přechodu a očekávání, obsahující v sobě tušené budoucí možnosti. Je tu také motiv kráčejících, ať už je lyrickým mluvčím básník nebo se jedná o jakousi kolektivní promluvu-sentenci. Přestože tak jde v prvním plánu o krajinnou lyriku, báseň naplňuje i symbolický potenciál a dá se obecně vztáhnout na mnohé lidské situace a usilování.

Příspěvek Slunce své napíná struny pochází z Antonín Sova

U řek mám břízy nejraděj
a olše, do nichž stín se dere,
a cvrčků šum a vážek rej
a v dálce města rysy šeré.

[perex]

Rád u řek rybáře já zřím
za clonou par s lodičkou línou
se ploužit šerem večerním,
kdy červánky v mze modré hynou.

A večer když se nachýlí
a měsíc v řece kdy se houpá,
ten noční chodec, napitý
modravou parou, z vod jež stoupá:

rád spřádám rhytmus hudby pln
při vzpomínkách a sladké tuše,
při šplounání ztišených vln
a při vzrušení celé duše.

[popis]

Slavná čítanková báseň Antonína Sovy U řek ze sbírky Květy intimních nálad (1891) je v mnohém příznačná nejen pro Sovovu tvorbu první poloviny 90. let, ale vůbec pro poetiku literárních směrů přelomu století. Báseň je plná konkrétních smyslových vjemů (zvuky, zrakové i taktilní počitky), ale její významové vyznění směřuje do sféry nehmotného. Lyrický subjekt tu příznačně kumulací jednotlivých přírodních skutečností, či lépe jednotlivých vzpomínaných situací vytváří jakousi soukromou estetiku duše a bytí (mám rád, mám nejraděj).

Ne náhodou jsou to situace, děje a činnosti „na pomezí“. Vždy se jedná o nějaké přechodné stavy a jevy (podvečer, západ slunce, stmívání), v nichž cosi končí a cosi se počíná. Chvíle plná neurčitého a krásného stesku, loučení i nových možností. V básni převládá vodní živel jehož rytmická plynulost a poddajnost rezonuje s duševním naladěním subjektu.

Příspěvek U řek pochází z Antonín Sova

Tím vzácnější, že nikdo po letech
se bez trestu jej nesmí tknout svou rukou.
A na nedokončených věžích, pilastrech
hnout nelze křehkým snem neb krutou mukou.

[perex]

Chci býti neuzavřen, neskončen,
být stále nad dílem, jít stále v dlouhé pouti.
A stále začínat jak noc a den.
Být vlnou na moři a stále plouti, plouti…

[popis]

Slavná báseň Antonína Sovy ze sbírky Básníkovo jaro (1921). Mohla by být mottem i epilogem celého Sovova díla. Je v ní podstata Sovovy tvůrčí osobnosti a celého jeho uměleckého snažení. Neuzavřenost, neustálý pohyb, stále rozdychtění emocionální i intelektuální, to je básník Antonín Sova.

Vše tu má své místo, každý pokus, slepá ulička, pomýlení… Vše patří k dílu a osobnosti tvůrce, vše je výtvor člověka neustále se tázajícího a hledajícího; člověka, který se mýlí, často se zklame, ale který stále jde, stále usiluje o lepší příští. Poselství věčné touhy, které nikdy nezestárne.

Příspěvek Já nikdy nechci dohotoven být… pochází z Antonín Sova

Mlýny pod sebou v údolí
zatichly u potoků,
zrudl háj bukový na poli,
zdola ni šumu ni kroku.
[perex]
K háji hejno jen koroptví
letem bouřným se nese.
Střelné rány blesk krvavý
prosvítil tajemno v lese.
[popis]

Báseň V podvečer z posmrtně vydané sbírky Hovory věcí (1929) pochází ze Sovova závěrečného tvůrčího období, v kterém básník tvořil mistrné verše plné konkrétních přírodních prvků a jevů a zároveň verše s výrazným existenciálním laděním. Do přírodního kontextu jsou totiž často vsazeny meditace lyrického mluvčího o životě nebo smrti, takže uvedené přírodní skutečnosti tyto reflexe svou obecnou lidskou symbolikou zintenzivňují a naopak dané reflexe zpětně značně „zabarvují“ tyto krajinné obrazy existenciálními významy.

Avšak i téměř nereflexivní, výrazně impresní výjevy tyto významy často prostředkují. Tvůrčí subjekt v takovýchto scenériích totiž hromadí skutečnosti, které mají podobné konotace, a tím buduje výsledný smysl básně. Názornou ukázkou tohoto postupu je i báseň V podvečer.

V první sloce jsou tematizovány závěrečné fáze dvou přírodních cyklů – podzim (vegetační útlum a zrání – žloutnoucí zahrady, zralá jablka) a večer (smráká se, klekání). Do popředí je zde však spíše vytčena procesuálnost, což souvisí se snahou zachytit atmosféru chvíle (viz i užívání převážně přítomného času).

Ve druhá sloce je pak zdůrazněna ukončenost určitých aktivit i dějů (konec lidské práce – mlýny zatichly, západ slunce – zrudl háj) a celá krajina je „ponořena“ do ticha.
Ve třetí sloce se ve vizuálním poli objevují jediné živé bytosti – hejno koroptví. Ty jsou nositelkami jediného explicitního, přítomného fyzického pohybu (letí), což s sebou nese konotace pohybu, cesty. Daná „poklidná“ situace (ticho) je narušeno náhlým zvukem (střelnou ránou). Tato skutečnost se sice nevzdaluje od svého reálného východiska (lov), ale její konotace (smrt) se vřazují do budovaného významového kontextu končení, zanikání. Existenciální významy jsou také implikovány výpovědí, že tato rána prosvítí „tajemno v lese“, což sice opět není v rozporu s realitou (záblesk výstřelu), ale v daném kontextu to také poukazuje k temnotě, tajemství, neznámu, které je se smrtí spojeno.

V básni jsme tedy svědky postupného pohybu od věcného významu směrem k významům dalším, aniž by však tyto další významy převládly a prezentovaná empirická skutečnost se stala převážně či zcela symbolickou. Tato dvojznačnost, dvojdimenziálnost Sovových veršů je vedle jiných kvalit zdrojem jejich nevyčerpatelné krásy, a tedy i životnosti pro další a další generace čtenářů.

Příspěvek V podvečer pochází z Antonín Sova